V roce 1974 se student Karel Sehoř vydal na výlet po okolí Radhoště a Pusteven. Krásy přírody ho natolik zaujaly, že pozval na další putování spolužáky. A tak vznikla tradice: dnes se absolventi oboru Konstrukce a dopravní stavby z roku 1975 scházejí už přes půl století. „Akce Pustevny“ se letos vepsala do České databanky rekordů jako „Nejvytrvalejší setkávání spolužáků z vysoké školy“. O tom, jak setkávání vydrželo krásných 50 let, jsme si povídali s kronikářem Karlem Sehořem.

Na loňský 51. ročník setkání do Brna dorazilo 26 spolužáků. Většině z nich je dnes přes 75 let. Přesto mají každý rok chuť se sejít. „My jsme zvědaví, kam jsme se posunuli. Směrem k té demenci, postupně,“ směje se Karel Sehoř, jeden ze zakládajících členů akce. „Abychom měli o sobě přehled.“ Vzápětí ale vážně dodává: „Jsme skupina lidí, která si váží jeden druhého. Za ta léta už se hrozně dobře známe, je tam jakési pouto.“

Od prvního bujarého setkání na Pustevnách prošla akce velkými změnami. Z jednodenního setkání se postupně stal třídenní program plný objevování (a ochutnávání) krás Česka, které každý rok chystá pro ostatní jiný spolužák. Jedno pravidlo však zůstává: každých 5 let se spolužáci vrátí tam, kde to všechno začalo – na Kolibu U Zaryša na Pustevnách.

Akce s vlastním malým světem

Po absolvování fakulty v roce 1975 sice spolužáci zamířili na vojnu a rok pravidelné setkání vynechali, v roce 1976 si ho ale vynahradili hned

dvakrát. Od té doby se scházeli každý rok, s jedinou výjimkou v době covidu.

Sehoř přitom brzy zjistil, že spontánní setkávání potřebuje řád. „Já jsem měl takový pocit, že tomu musím dát nějaké meze. Tak jsem sepsal stanovy,“ říká. Kromě poplatků a pokut za jejich neodevzdání zapisoval i všechny účasti, jejichž sbírání se postupně stalo jakousi prestiží. „Máme mezi sebou člověka, který jako jediný byl na všech 50 setkáních. Získal za to loni i cenu,“ vyzdvihuje kronikář.

Tak vznikla Akce Pustevny, která má od roku 1979 vlastní kroniku, pravidla a rituály. Ke 20. výročí navíc přibyla hymna a k dalším kulatinám i čelenky a vesty. Spolužáky už na dálku spolehlivě poznáte i podle veselých popěvků, jejichž bujaré melodie, texty a významy znají jen oni sami. Součástí tradice je i pokutový džbán. Ten, kdo během setkání nasbíral nejvíce pokut, si ho odnesl domů, celý rok opatroval a na dalším srazu ho měl za úkol přinést – a samozřejmě naplnit.

Kronikář, který píše tradici

Strážcem tohoto malého světa setkávání se stal Karel Sehoř. Jeden ze zakládajících členů se stal hlavním kronikářem, který dodnes dbá na to, aby Akce Pustevny neztratila původní smysl a duši.

„Já si všechno zapisuju. My technici se tak trošku někdy projevujeme,“ říká s úsměvem. Stejným způsobem si zapisuje i rodinnou historii a genealogii. „Řekl bych, že je to taková moje osobní úchylka,“ přiznává s úsměvem.

Kroniku Akce Pustevny poctivě vede už od samého počátku. Začíná zápisem z prvního setkání, zakládající listinou, účetním lístkem z Koliby U Zaryša a Sehořovým vlastním prologem, kde popisuje výlet na Pustevny, který celé setkávání inspiroval. Kniha postupem času následovala krok moderní doby a přešla do elektronické podoby. Zápisky si ovšem zachovaly svého nezaměnitelného ducha, nově obohaceného i o společné fotografie ze setkání.

50 let od „brněnské stavárny“

Všechno to začalo v roce 1974 na univerzitě. Spolužáky spojila léta strávená na Fakultě stavební VUT. Většina z nich se po škole věnovala stavařině: největší zastoupení měli betonáři a oceláři. Spolužáci z Ostravska našli uplatnění v ocelářských projekcích nebo v hutním projektu ve Vítkovicích, zatímco „Brňáci“ pracovali na betonových nebo dopravních stavbách.

Jeden ze spolužáků dodnes vede firmu zaměřenou na městské komunikace. „To je zrovna Miroslav Skupník, ten, co má 100% účast na setkáních. Je pravda, že když s ním někde jsme tak on věčně má na uchu telefon a furt něco řeší. Tak mu říkáme, že už by měl dát pokoj,“ směje se kronikář. Někteří ze spolužáků po odchodu do důchodu vyměnili tradiční stavařinu za tvorbu odhadů.

Karel Sehoř začínal jako projektant ocelových konstrukcí. Po událostech listopadu 1989 se rozhodl pro profesní cestu politika a posléze i poslance. Na svou stavařskou minulost ale nezapomněl. Za svou profesní chloubu považuje osmiúhelníkovou halu pro repase a opravy v leteckém areálu Kunovice, která pojme osm letadel.

Studujte stavařinu. Něco po vás zůstane.

Na fakultu dnes kronikář vzpomíná jako na místo, které mu dalo rozhled. „Pro mě je důležitá sounáležitost, která na škole vznikla, je pro mě jakýmsi celoživotním ozvláštněním. Tam vlastně celé setkávání začalo,“ říká.

Stavařinu by bez váhání doporučil i dnešním mladým lidem. „Něco po vás na světě zůstane a můžete tu svou stavbu jednou ukázat třeba vnoučatům. Vždyť to je úžasné,“ říká. Stavebnictví je podle něj zároveň odpovědná práce: projektanti musí dbát na to, aby jejich stavby dobře, dlouho a bezpečně sloužily. Právě v tom vnímá Sehoř skutečný smysl technických oborů i pocit osobního naplnění.

Letos na podzim ve Znojmě!

Když má Karel Sehoř nakonec shrnout, co pro něj znamená více než padesát let setkávání, na tváři mu pohrává úsměv. „Já mám z toho takovou živočišnou radost. S troškou recese, s trošku vážnosti. Je to takové sociální setkání, kde si povíme, co se za ten rok přihodilo. Když se setká těch 15, 20 lidí, je to úžasné,“ říká.

Další příležitost k radosti bude mít už letos v říjnu. Spolužáci se tentokrát sejdou ve Znojmě, kde budou poznávat lokální památky, krásy okolí…a možná i místní sklípky.

Nezbývá než popřát příjemné společné chvíle a mnoho dalších kapitol do společné kroniky.

 

Za poskytnuté vzpomínky, informace a nahlédnutí do historie Akce Pustevny děkujeme panu Karlu Sehořovi a paní Svatavě Hobstové.