Profesor stavební mechaniky a základů mostního stavitelství Alois Král je absolventem brněnské techniky, na níž svou profesní kariéru zahájil, aby se na ni po 34 letech na lublaňské technice zase vrátil.

Alois Král se narodil 1. prosince 1884 v obci Dolní Studénky. Vyrůstal v Šumperku ve velmi skromných poměrech pouze s matkou a dvěma sourozenci. Po maturitě na tamním gymnáziu odešel studovat na brněnskou techniku, jejíž odbor inženýrského stavitelství absolvoval s vyznamenáním a v červnu 1910 byl promován inženýrem.

Po dokončení studií zůstal na brněnské technice jako asistent profesora Václava Řehořovského, ale již počátkem roku 1912 přijal místo stavebního inženýra ve státní stavební službě při zemské vládě v Lublani. Postupně začal pracovat na projektování různých hydrocentrál, textilních továren, papíren a jiných zpravidla průmyslových objektů. K nejznámějším jeho stavbám patří most sv. Jakuba v Lublani vybudovaný na složitém bažinatém podloží řeky Lublanice. Nadále zůstával ve styku s brněnskou alma mater, kde v roce 1916 obhájil disertaci nazvanou Příspěvek k řešení elasticky vetknutých, spojitých a rámových nosníků a byl promován doktorem technických věd.

Po pádu Rakouska-Uherska byla v Lublani v roce 1919 založena Univerzita Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, na jejíž Fakultě technických věd byl Alois Král v lednu 1920 jmenován mimořádným profesorem technické mechaniky. Po dvou letech byl na základě doporučení architekta Josipa Plečnika jmenován řádným profesorem technické mechaniky a přednostou Ústavu technické mechaniky, při kterém založil laboratoř pro mechanické zkoušení hmot a konstrukcí. Zde provedl řadu výzkumných prací v oboru stavebních hmot, technologie betonu nebo zatěžovacích zkoušek mostů. Soustředil se na výzkum dynamických účinků kmitání na mostní a pozemní stavby a na přenos otřesů do základové půdy. Během svého působení na lublaňské univerzitě byl čtyřikrát jmenován do funkce děkana Technické fakulty a po skončení války byl pro studijní rok 1945/1946 zvolen rektorem lublaňské univerzity. Jože Plečnik ocenil Králův přínos pro univerzitu těmito slovy: Profesor Král je muž výjimečných kvalit, mezi svými studenty se zaslouženě těší skvělé pověsti jako výtečný a velmi horlivý učitel.

Když bylo Královi po válce nabídnuto československými úřady profesorské místo, rozhodl se po čtyřiatřiceti letech v Lublani pro návrat do staré vlasti a na podzim roku 1946 se přestěhoval do Brna, kde byl jmenován profesorem stavební mechaniky a základů mostního stavitelství na tehdejší Benešově technice. Přednášel dynamiku, statiku, stavební mechaniku a nauku o pružnosti a pevnosti. Od roku 1947 byl přednostou nově založeného Ústavu technické mechaniky při odboru architektury a pozemního stavitelství, který se po reorganizaci brněnské techniky v roce 1951 stal součástí nové katedry mechaniky a konstrukcí pozemních staveb, v jejímž vedení byl až do konce srpna 1957. Při ústavu vybudoval fotoelasticimetrickou laboratoř pro výzkum rozložení mechanického napětí v tělesech pomocí polarizace světla. Díky pravidelným cestám do Lublaně zajišťoval pro brněnskou techniku vědecké styky nejen s jugoslávskými, ale také s bulharskými a rumunskými odborníky. Do penze odešel v červnu 1958, nadále ale zůstal členem vědecké rady stavební fakulty VUT a přes svůj pokročilý věk působil v komisích pro státní závěrečné zkoušky, vědecké kandidatury a doktoráty.
Vedle svého pedagogického působení na brněnské technice vypracoval Alois Král pro tehdejší československý stavební průmysl řadu posudků a studií především v oblasti výzkumu vlivu dynamických účinků strojního zařízení na statickou bezpečnost továrních objektů. Zabýval se technologií výroby betonu a železobetonových skořepinových konstrukcí. Odborná, vědecká a pedagogická činnost Aloise Krále byla oceněna Řádem práce a udělením vědecké hodnosti doktora věd. Za vynikající vědeckou a pedagogickou práci a za zásluhy o rozvoj technického školství mu byl udělen čestný doktorát Univerzity v Lublani.

Alois Král neměl vlastní děti a snad právě proto měl velice vstřícný, téměř otcovský přístup ke svým studentům. Snažil se jim předat co nejvíce ze svých odborných a životních zkušeností, které dalece přesahovaly běžný rámec a učinily z něj vynikajícího pedagoga. Zemřel v Brně 23. dubna 1969 ve věku 84 let.

Autor: Radek Vágner, Archiv VUT