Základní informace
Termín: 17.-19.2.2006
Lokalita: Řikonín, Kutiny, Dolní Loučky, Žďár nad Sázavou, Kadov,
Fryšava
Ubytování:
Hotel Jehla
Podrobné informace
Jak to všechno začalo
Prvotním impulzem byla snaha studentů 5. ročníku vyhnout se výuce a nahradit ji exkurzí. Ing. Plášek na přednášce těmto snahám odolal, ale já jako slabší jedinec, jsem podlehl. Studenti navrhovali exkurzi na kolech, ale to jsem hned zamítl, protože počasí už nebylo pro mě mě dost dobré. A tak někdo (David Hutera) navrhnul běžky. Já jsem do té doby byl na běžkách jen dvakrát v životě a to ještě s nevalným úspěchem. To ale nikdo netušil, že mě přemlouvala žena, ať si běžky koupím. A tak se nakonec stalo. Koupil jsem si je. Z obchodu jsem si je nesl do školy, a tam jsem na chodbě potkal ty, kteří to všechno spískali. Z jejich pohledů jsem vytušil, že to byla spíš provokace (a to taky mnohem později přiznali). Pak jsem se začal učit na těch prkýnkách pohybovat. Jak to probíhalo, jste mohli sledovat na webových stránkách. Když mi to už trochu šlo, tak jsem se v menze potkal s některými páťáky a domluvili jsme se na dalším postupu. Mnozí z vás potom dostali email od Davida Hutery, který si to vzal na starost. Mohli jste se vlastně zatím nezávazně přihlásit na některý ze dvou termínů a napsat o jaké další aktivity byste měli zájem. Všechny se potom realizovali. Nakonec bylo potřeba udělat radikální rozhodnutí a říct, ve kterém termínu se tedy pojede. Tímto se omlouvám těm, kteří chtěli jet, ale mohli jen v prvním termínu. Hned jsem předběžně zamluvil ubytování. Stále se ještě dalo přihlásit (a taky to mnozí udělali). Pak jsme si vyměnili několik emailů pro upřesnění a udělali krátkou schůzku. Domluvili jsme se, jak si převezeme zavazadla (někteří statečne na zádech, my slabší jsme si je poslali vlakem). Na Českém hydrometeorologickém ústavu jsem zjišťoval počasí. Nechtěl jsem jim to věřit, nevypadalo to vůbec dobře, ale měli pravdu. Naštěstí moje představy byly příliš černé. To počasí co předpovídali, bylo totiž celkem dobré. Do poslední chvíle se ještě měnil počet účastníků. Ještě ve čtvrtek došlo k výměně dvou lidí a ješte večer pro zranění odpadli další dva lidé. Celkem nás tedy jelo 22. Vy ostatní můžete jen litovat.
Pátek
Páteční ráno nevypadalo dobře. Meteorologům to vyšlo. Vstával jsem v 6 a za chvíli
jsem měl SMS dotaz, jak u nás vypadá počasí. v Brně bylo +1°C a pršelo. v Blansku byla 0. Čekal jsem, že někteří nepřijdou. Když jsme
přijeli do Brna, viděl jsem to na vlastní oči. Na nádraží se nás sešlo asi 10, někteří ještě vyřizovali odeslání zavazadla. Koupil jsem jízdenku a
jídlo na celý den a vyrazili jsme k vlaku. Jeli jsme proti hlavnímu proudu cestujících, takže nebyl problém zabrat téměř půl vagonu. Chtěla se
mezi nás vmísit starší paní, ale když viděla ten ruch, tak se opatrně zeptala, jestli může. Řekli jsme jí, že může, ale že nás cestou bude
přibývat asi na dvojnásobek a pak bude ve voze dost hlučno. Rychle odešla. Měl jsem pravdu. V Králově Poli přistoupil zbytek výpravy.
Seznamovací láhev začala kolovat snad ještě ve stanici.
Jsem rád, že alespoň někteří vědí, co je to zápisné. Vlak jel a já se už nemohl udržet. Celou cestu jsem vykládal, co je kde zajímavého (tedy
především z mého pohledu). Jediná možnost přerušit mě, byla dát mě napít, ale to nevydrželo dlouho a ani se to nedalo moc často. Za
Tišnovem jsem už ani nestíhal říkat, co jsem chtěl.
Ale to už se blížil Řikonín a tedy místo našeho vystupovaní a počátek cesty na běžkách. Ve výpravní budově jsme namazali a vyrazili.
Někteří byli tak dychtiví běžek, že vyrazili hned a asi po 100 metrech sundávali, protože bylo potřeba jít kus po silnici. Za lesíkem jsme
konečně nasadili lyže a jeli po poli. Netrvalo to dlouho a sjížděli jsme lesní cestou k nadjezdu nad tratí. Řekněme si na rovinu, že při tomto
sjezdu většina z nás spadla (což se u mě předpokládalo). Na nadjezdu jsme si řekli pár věcí o dvojité kolejové spojce, malém dilatačním
zařízení, rozšíření osové vzdálenosti, situování stanic zásadně do přímé, opakovacích návěstidlech... Vydali jsme se k řikonínskému viaduktu.
Čekal nás tedy sjezd, ale na ten jsme museli ještě kousek vystoupat. Někteří se na ten sjezd posilnili. Začali jsme se spouštět ze svahu.
U viaduktu jsme se počkali. Tedy ti, co uměli zastavit. V kopci jsem několik lidí předjel, ale nebylo to tím, že jsem tak dobrý. Prostě neumím
brzdit. Takže jsem taky dojel poněkud dál než ostatní. Naštěstí jsem exkurzi vedl a tak jsem mohl tvrdit, že se mělo jet dál. Ostatní tedy
museli za mnou. Za to jsem na tomto kopci nespadl, ale někteří doháněli průměr a spadli víckrát. Pomalu jsme se scházeli u nábřežního pilíře.
Lukáš ale sešel celý kopec pěšky a kulhal. Ukázalo se, že na prvním kopci spadl tak něšťastně, že nemohl dál na běžkách a šel tedy pěšky.
U viaduktu jsme si něco řekli k nehodě, která se tady stala v roce 1970 a stála život 31 lidí. Na pilíři je i malý pomníček. U viaduktu býval i
mostek, ten ovšem někdo odstranil a tak jsme museli přes říčku po ledě. Přes led si vzal běžky i Lukáš. Další zastávka byla na Kutinách u
jednoho z menších mostů. U Ranče u bizona jsme se na chvíli zastavili a všichni si museli ode mě vyslechnout, čím je tento zapomenutý kout
Vysočiny proslavený. Od tohoto okamžiku se už nikdo nedivil prapodivným stavbám, betonovým blokům adpod... Na tomto místě jsme se taky
rozhodli, že uděláme odbočku a vydali jsme se údolím Haldy k Níhovskému a Lubenskému tunelu. Zároveň jsme se rozloučili s Lukášem, který
se vrátil do Řikonína na vlak. Cesta byla stále kolem potoka, místy spíš potokem, jen někteří si udělali menší výstup po louce, aby si ji vzápětí
mohli sjet. Mezi tunely (i když poněkud níž) je také požární nádrž. Na tomto místě jsme si řekli něco o historii Vídeňského Nového Města.
Pak následoval referátek o výrobě letadel Messerschmitt Bf 109 G-10. Někteří neodolali a zkusili si vylézt po zasněžené obkladní zdi na plošinu
před tunel, kde vzniklo i pár fotek. Vesměs nepublikovatelných. Po té co se všicni nabažili a rozehnal je rychlík se pomalu vrátili dolů a vyrazili
jsme zpět na Kutiny. To ovšem znamenalo trefit se mezi stromy a přejet potok. To se mi nepodařilo, stromy jsem minul a spadl jsem těsně
vedle potoka. Cesta na Kutiny byla bez problémů, protože stopa byla už vyšlápnutá. Na Kutinách jsme odbočili do údolí Libochovky. Dnes se
tomuto údolí říká Slunečné, bývaly ale doby, kdy se mu říkalo Údolí smrti. My jsme měli štěstí. Sluníčko nás občas potěšilo a přece jen se
prodralo přes mraky. Je ale taky pravda, že někteří jsme byli na pokraji smrti. Projeli jsme celé Kutiny, prohlídli všechny stavby, které tady
vyrostly za poslední války. Několikrát jsme překonali říčku Libochovku (po ledě). Ukázalo se, že rozhodnnutí jet údolím bylo správné, cesta byla
celkem lehká, bez náročných stoupání, občas jsme viděli nějaká zajímavá místa (např. hřbitov) a překonávání říčky bylo aspoň zábavné. K
propadnutí ledu došlo jen jednou, a to ještě bez následků. Oběd z vlastních zásob jsme si dali na osadě Chytálky. Popravdě řečeno, někteří by
ani dál nedojeli. Za to jiní se tvářili, že ani jíst nebudou. Na Falcovy to už byl asi kilometr. Další kilometr jsme museli jít po silnici, navíc
poosolené. Pak jsme vyrazili na poslední část cesty. Pod vedením Vojty jsme se vydali do mírného stoupání k Loučskému tunelu. Vojta vybral
nejstrmější možnou variantu stoupání. Někteří sportovci ho s chutí následovali a tak musel ze zadních řad zaznít hvizd píšťalky, který je
umravnil. A skutečně jsme stoupali po cestě, kterou kdysi stoupaly k tunelu vláčky s materiálem. Nebylo to nijak náročné, ale i tak bylo znát,
že udolí je pod námi čím dál hlouběji. V jednom místě se pak objevil výhled na Most míru. Už to vypadalo, že jsme nad ním, ale když jsme přijeli
blíž, tak bylo jasné, že ještě nějaký ten metřík chyběl. Rozestavěli jsme se na cestu tak, aby každý viděl, a řekli jsme si něco o historii ale i
konstrukci tohoto nádherného mostu. Stejně tak o ražbě tunelu, který ani nebyl vidět (ale byl jen kousek od nás). Dále byly doplněny informace
o výrobě letadel. Když jsme tak stáli před mostem, uvítali jsme, že po něm také přejel vlak. Byl to vlak osobní, který na viaduktu sice
nevypadá tak pěkně, ale zase jel pomalu, takže ho všichni stihli vyfotit. Na vlak do Žďáru to bylo už jen kousek (asi 400 metrů). Problém byl v
tom, že to bylo na druhé straně údolí. A most, na kterém není dosažený volný schůdný prostor, se nedal využít. Znamenalo to tedy spustit se
dolů, kolem plotu, mezi podpěrami, přes silnici, pod obloukem a zase pěkně vyšlapat nahoru.
Při sjezdu jsme si zase užili spoustu legrace,
někteří doháněli průměr v počtu pádů (a taky dohnali). Na protějším svahu byl udělaný malý skokánek a tak někteří neodolali a sjeli si to
(několikrát) a ukázali nám, jak se skáče na lyžích. Někteří celý kopeček poctivě vyšlapali na běžkách, ale nakonec stejně většina vyzula,
protože nahoře se šlo po takové úzké cestičce. Musím ale uznat, že se našli dva blázni, kteří si to vyšlapali kompletně i když se jim pletly
stromky mezi lyže. Pohled z Panáčkovi skály byl také výborný a přes viadukt je pěkně vidět i tunel. Po úzké
cestičce jsme přešli asi 100 metrů k nástupišti a přešli k druhé koleji. Do příjezdu vlaku nám zbývalo asi 5 minut. Proto taky nemáme žádnou
fotku z Panáčkovi skály, protože bychom ten vlak nestihli. Vyšlo nám to akorát (stihli jsme vlak o hodinu dřív, než jsme předokládali). Do
Žďáru nad Sázavou jsme přijeli tedy o hodinu dřív, což bylo výhodou. Na nádraží jsme si vyzvedli zavazadla a šli jsme do hotelu. Tam jsme si
rozdělili pokoje, ubytovali se a vyrazili na věčeři. S sebou jsme si vzali věci do sauny a na bazén (každý podle zájmu). Večeři jsme nakonec
zvládli ve dvou restauracích. Tou zajímavější byla čínská restaurace. Nebylo to čínské bistro, jak jsme si napřed mysleli, ale solidní restaurace.
Poněkud překvapující bylo servírování některých jídel s hůlkami. Překvapující to bylo zejména pro ty, kteří s nimi neuměli jíst. Ale i to se
podařilo. Úžasný byl i vzhled jídla, takže jsme poněkud narušili poklidnou atmosféru a pobíhali mezi stoly a fotili. Některým nebyla čínská
restaurace dost dobrá a tak šli do blízké pravé české pizzerie. Od půl sedmé jsme chtěli jít do sauny. Tak bylo nutné zajistit koupi vstupenek
vpředstihu, což zajistili ti, kteří i večeři zvládli z vlastních zásob. Podařilo se. Na bazén se šlo až na sedmou hodinu, tak aby obě skupiny
končili ve stejnou dobu, což se taky povedlo. Nevím, co všechno se dělo na bazéně, ale v sauně bylo zase dost veselo. Některým pro
ochlazování nestačil bazének a tak se vydali chladit do sněhu. My zdrženlivější jsme si tuto legrácku mezi paneláky nechali ujít. Po
sauně/bazénu se někteří šli ještě najíst a postupně jsme vyrazili na bowling. Přišlo nás tam na začátek jen pár, ale i tak se zábava pomalu
rozjela. Asi po hodině jsme se vyměnili a bowling si zahráli i další. Těm se to nějak zalíbilo a přesto, že zamluvené jsme to měli do 12:00, hru
skončili až o půl druhé. Někomu to šlo, někomu ne, ale tak to chodí. Někdo získal i novou přezdívku. Výsledky zpracované do tabulky a grafů
jsou zpracovány v tomto souboru. Ještě na bowlingu
jsme si ujasnili plány na sobotu a domluvili jsme si, že do 10:00 se rozhodneme, zda
zůstaneme do neděle nebo vyklidíme pokoje. Pak jsme se podle nálady a únavy postupně z bowlingu vraceli na pokoje a šli spát.
Sobota
Sobota pro většinu z nás znamenala nakoupit si jídlo na celý den. Někteří tuto
cestu spojili s návštěvou kostela na Zelené hoře a Žďárského kláštera, ve kterém je muzeum knihy. Do 10:00 musely být vyklizeny pokoje,
které jsme už nechtěli užívat. Někteří se skutečně rozhodli v sobotu odjet. Nakonec jsme uvolnili 3 pokoje.
A ti, co zůstali, se přestěhovali. Autobus na Tři Studně měl jet v 10:45. Do té doby jsme se museli připravit. Jak jsme se postupně scházeli u
recepce, tak jsem se věnoval činnosti mé nejmilejší - vybírání peněz (za cestu, za bowling a tak vůbec). Nakonec jsem měl plnou peněženku
drobáků. Při čekání na autobus vznikly ty fotky u čekárny. Focené byly z osy přilehlé místní komunikace, samozřejmě za provozu.
Ještě před autobusem jsme se
domluvili, že se rozdělíme na dvě skupiny. Ti zdatnější měli jet autobusem jen do Skleného, my méně zdatní jsme chtěli jet až na Tři Studně.
Ale protože ti zdatnější používali nekalých praktik, než jsme nastoupili, přesvědčili i ostatní a všichni jsme vystoupili ve Skleném. Tam
jsme namazali, prohlédli si údržbu pozemních komunikací pomocí zemních strojů a pěšky se vydali za obec, odkud jsme vyrazili (už na
běžkách) směrem na Tři Studně. Honza s Davidem vyrazili přece jen rychleji. Právě pro takové sportovce jsem předpokládal delší trasu. Ale oni
se taky vyblbnuli. Přes Tři Studně a kolem Medlova jsme jeli do Kadova. Honza s Davidem se snažili nám v hospůdce držet místo, ale moc se
jim to nedařilo. I tak jim děkujeme, že se obětovali a seděli kvůli nám v hospodě. Tam, v jediné hospůdce, vlastně na zahrádce, jsme si dali
oběd. Většinou nějaké zabijačkové pochoutky. Z Kadova jsme vyrazili opět v několika skupinách. Někteří už mířili do Brna, takže jeli směrem
na Nové Město na Moravě. My ostatní jsme vytvořili dvě skupinky. Honza s Davidem vyrazili jakousi pochybnou vrstevnicovou cestou.
Vrstevnicová znamenalo vystoupat o několik desítek metrů výš, pak po vrstevnici (snad) a potom zase dolů. My, co jsme s Honzou byli na
kolech v Medvědích jeskyních, už známe jeho vrstevnicové trasy. A tak jsme mu na to neskočili. Vydali jsme se raději na Fryšavu jednodušší
cestou. I tak toho měli někteří "plné zuby". Počkali jsme na sebe před rozcestím, ale někteří to nevydrželi a vyjeli dřív. Druhá část pak špatně
odbočila, pěkně si sjela kopec na špatnou stranu a pak si ho tedy musela vyšlapat. Po pár telefonátech jsme se zase všichni sešli před
hospodou na Fryšavě.
Přijeli jsme zároveň s Honzou a Davidem. Čas postoupil a bylo tedy nutné udělat rozhodnutí, jak dál. Možnosti byly dvě.
Na běžkách do Žďáru nebo autobusem do Nového Města a odtud vlakem do Žďáru. Domluvili jsme se, že z hotelu půjdeme na večeři ve čtvrt
na sedm. Honza s Davidem samozřejmě jeli do Žďáru a navíc se jim podařilo přesvědčit Petra, Martina a Zbyňka. Celkem jsme jim i věřili, že to
bude z kopce, jenže na většinu z nás už to bylo daleko. Dali jsme si tedy každý velký salám a počkali na autobus. V 16:15 jsme se vydali na
autobus, který měl jet 16:28, ale firma Tourbus a.s. nás velice zklamala. Byli jsme už docela nervozní, když se, v 16:55, autobus konečně
objevil. Na Třech Studních k nám přistoupili Akim a Vláďa, kteří se dopoledne byli podívat na Zelenou horu a potom jeli vlakem do Nového
Města a odtud na běžkách. Když se zastavili na Třech Studních na oběd, tak Vláďovi někdo ukadl lyže a nezbývalo jim tudíž nic jiného, než
počkat na autobus. Do Nového Města přijel autobus příliš pozdě, a protože vlak jel, jako obvykle, včas, museli jsme počkat 2 hodiny na další.
Celý večerní program jsme tedy museli posunout. Na večeři jsme šli až po půl deváté. David s Honzou spěchali na hokej, o kterém nás ostatní
informovali přes mobilní telefon. Hokej jsme prohráli, tak jsme pili na žal. Trošku se nám to natáhlo přes zavírací dobu. Nakonec nám číšník
Honza donesl papírek s letopočtem úmrtí Františka Jakuba Santini Aichla (bratra Jana Blažeje, který stavěl kostel na Zelené hoře). Po chvilce
opravil letopočet na rok narození Petra Chelčického. To už jsme opravdu museli zaplatit. Byla u toho velká legrace, alespoň pro nás. Nakonec
jsme si dali ještě něco sladkého a blíže se seznámili s perzonálem. Koupili jsme ještě něco na cestu a vyrazili do sprch, kde jsme si udělali
mejdan. Noc to byla dlouhá.
Neděle
Po dlouhé noci bylo pootřeba se do desáté hodiny probrat a vyrazit. Naštěstí jsme si domluvili, že si věci necháme v hotelu. Vyrazili jsme tedy v 10 :15. Cílem byly udržované stopy kousek za hotelem. Zbyňek se rozhodl okruh ignorovat a jel se podívat na Zelenou horu. David s Honzou se rozhodli pro delší okruh, my ostatní jsme si dali jen 10 km. Horší to bylo s počasím. Ráno mrzlo, takže stopy, i když upravené, byly zmrzlé a pěkně to klouzalo. Sluníčko ale svítilo, takže sníh tál a za hodinku byl až moc mokrý. Kolem poledne jsme se vrátili do hotelu, dali si sprchu, opustili pokoje a vrátili zapůjčené skleničky zpět do restaurace. Poobědvali jsme, sbalili se a odešli na vlak. Na obědě jsme se domluvili, že nepojedeme rychlíkem, ale osobním vlakem. Bylo potřeba zlikvidovat poslední zásoby a na to jsme potřebovali nějaký čas. Navíc osobní vlak byl prázdnější a umožnil nám vklidu si prohlédnout místo páteční cesty. Do Brna jsme přijeli v 16:18. Většina z výpravy vystoupila v Králově Poli.
Výběr z fotek je na stránkách ing. Langra.