Základní informace
Termín: 23.6.-25.6.2006
Lokalita: Děčín, Hřensko, Jetřichovice, Mezní Louka, Vysoká Lípa
Ubytování:
RS SPOBYT
Účastníci: David Hutera s Danou, David Pivec-Lojza, Vláďa Houšť, Ondra
Sýkora s Dášou, Jirka Dubčák, Franta Doubravský, já a Jitka
Podrobné informace
Jak to všechno začalo
Začalo to zájmem Davida podívat se do Hřenska a do okolních pískovcových skal. Tak našel na internetu nějaké informace a dal dohromady celodenní výlet z Děčína do Hřenska s tím, že se další dva dny dotvoří po domluvě. Takto poslal informační email (velice pěkně stvárněný), který asi polovina adresátů smazala, protože si myslela, že jde o nějakou komerční akci. Nějak se to ale stejně dalo dohromady a tak se i přes termín, kdy už není škola a každý už má jiné zájmy, jelo a to v počtu 10 osob. Počasí jsme ověřovali, jako obvykle, na Českém hydrometeorologickém ústavu. Musím uznat, že jim to vyšlo a počasí nám přálo, možná až moc. Protože jsme chtěli jet přes noc a při tom se trochu vyspat, David koupil skupinovou jízdenku v předprodeji a to i s místenkami.
Pátek
Sraz byl hned po půlnoci. Odjezd vlaku byl v 0:26. To znamená, že jsme
všichni vyráželi už ve čtvrtek, většinou na půlnoční rozjezd. Já s Jitkou jsme to vzali trochu dřív a zašli ještě do kina.
Film Účastníci zájezdu byl přípravou na dny příští. Sešli jsme se přímo na nástupišti. Nastoupili jsme do jediného vozu, který
jel naším směrem. Naše místa byla obsazená (je nutno přiznat, že nebyla nijak označena), ale ve vlaku bylo dost míst, tak jsme zabrali jiná místa. Hned jsme využili situace a vypili láhev Myslivce. Tak jsme přečkali i posun v České Třebové. V Chocni
přistoupil poslední člen výpravy - Franta. To už jsme ale pomalu usínali. Posun v Praze jsme v podstatě všichni prospali.
Začali jsme se probouzet až od Kralup.
V Praze přistoupili do vedlejšího kupé nějací chlapíci, kteří nás svým dialektem
upozornili, že jsme v jiném kraji. Projeli jsme kolem Řípu, v Lovosicích se vlak úplně zaplnil, takže museli vstát i
poslední spáči. Ale to byla poslední stanice před Ústím nad Labem, kde jsme museli přestoupit, takže to vlastně ani nevadilo.
V Ústí jsme přestupovali. Přijeli jsme sice asi o 10 minut později, ale na přestup jsme měli skoro půl hodiny a navíc vzhledem
k probíhající rekonstrukci stanice Ústí nad Labem hlavní nádraží odehrál se přestup v rámci jednoho nástupiště (jiné tam nyní
prakticky není), takže to nebyl žádný problém. Po asi půlhodině cesty jsme dorazili do Děčína. Již při návštěvě záchodu jsme
stropili pozdvižení, když jsme se tam postupně vystřídali všichni na převlečení a umytí. Velké batohy jsme uložili do úschovny
a šli jsme si koupit něco k jídlu na snídani a vlastně na celý den. Vrátili jsme se na nádraží na kávu a asi hodinu po příjezdu
(tedy asi v 7:30) jsme vyrazili na cestu. Prošli jsme z Podmokel kolem Brány Čech přes Děčín k nemocnici. Tam jsme našli
rozcestník a začali stoupat po červené značce (tu jsme ztratili asi po 200 metrech) na první vyhlídku (Stoličná hora). Byl to
pěkný pohled na Děčín, na který svítilo ranní slunce. Na vyhlídce jsme také opět narazili na značku, po které jsme pokračovali
dál. Cesta vedla většinou lesem, občas s výhledy a se dvěma dobrými vyhlídkami. Napřed to byla vyhlídka Spálenisko a potom
Růžový hřeben. Z obou vyhlídek je nádherný výhled do údolí Labe a na okolní pískovcové skalní bloky. Na vyhlídce Spálenisko
jsme si udělali přestávku a dali jsme si svačinu. Každý vytáhl, co si vezl a začali jsme vyměňovat nebo spíš ochutnávat každý
od každého. Po krátké přestávce jsme se vydali zase na cestu. Kolem obce Labská Stráň, kde jsme obdivovali pěkného labradora a
využití trabanta pro přepravu sena, jsme došli na vyhlídku Belvedere u stejnojmenného hotelu. Vyhlídky jsou tam vlastně dvě,
jedna hezčí než druhá (nesmíte se zaleknout toho, že jsou v areálu hotelu). Od Belvederu jsme už nešli po červené, ale zvolili
jsme zajímavější cestu. Od vyhlíhky přímo dolů. Byla tam taková úzká cestička, místy i se schody, ale na fotkách nějak nejsou
vidět. Během 15 minut jsme byli na dně údolí a cestičkou pár metrů nad silnicí jsme se vydali do Hřenska. Cestou jsme opět
narazili na červenou značku a společně s ní jsme, již po chodníku u silnice, došli před druhou hodinou k přístavišti v Hřensku.
Naším hlavním úkolem teď bylo zjistit odkud (a vlastně i v kolik hodin) pluje loď do Děčína. Zrovna se blížili k molu tři lodě.
My jsme měli nalezenou plavbu ve 14:30 a za 70 Kč. Všechny nabídky lodí však byly podstatně vyšší, takže jsme se upnuli na
jiný náš zájem a to jídlo. Přiznejme si, že někteří jsme už byli na dně, ale ti zdatnější nám to zase překazili tím, že zjistili,
že do Děčína jede za 10 minut autobus. Aspoň jsme si stihli koupit něco malého v potravinách.
Cestou autobusem jsme vůči lodi
ušetřili zhruba dvě hodiny času. Po příjezdu do Děčína jsme udělali zásadní rozhodnutí - pojedeme do Jetřichovic hned (ne až
večerním autobusem) a pro teplé jídlo využijeme restauraci v kempu. Holky nakoupily tedy v Hypernově něco na snídani a spoustu
špekáčků, kluci šli na nádraží pro uložené batohy a zaujali jsme místo na autobusové zastávce. Autobus měl jet za půl hodiny,
ale lidí tam čekalo už moc. A hlavně nějaký školní výlet. Autobus přijel za chviličku a tak jsme se začali sunout do dveří. Leč
ukázalo se, že to není náš spoj. Upřímě řečeno, toto se nám podařilo ještě dvakrát. Místní z nás měli celkem legraci, ale my jsme
se systematicky blížili k nejvýhodnější pozici pro nástup. 15:20 přijel další autobus. Už jsme se ani nehrnuli dovnitř. Asi
minutu po něm přijel druhý a zastavil za prvním - a to byl náš. Naštěstí jsme to zjistili téměř hned. Dostali se před nás jen
místní, kteří stejně stáli vzadu - už to znali. Ta školní výprava to zjistila až už jsme byli v autobuse a pěkně usazení a
obložení batohy. Po nástupu školáků byl autobus plný. Na další zastávce se do něj zdaleka nevešli všichni. Ale operativní
řízení dopravy fungovalo, takže řidič zavolal další vozidlo. V Jetřichovicích je zastávka přímo u kempu, takže jsme dorazili
bez problémů a bez bloudění. Trochu jsme je překvapili brzkým příjezdem a oni nás zavřenou restaurací. No aspoň to bylo
vzájemné. No nevadí, povečeříme špekáčky, že. Jenže cestou na dřevo jsme došli akorát před chatku a začali si házet s
létajícím talířem. Dost jsme se vyblbli, ale zase jsme nějak odložili tu večeři. Až na dost ostrou Jitčinu intervenci jsme
tedy konečně donesli dřevo a založili oheň. Ještě, že tu Jitku máme, jinak bychom snad ani nevečeřeli. U ohně byla zase legrace,
tím spíš, když jsme vylovili zásoby vína. Snad ani nemohu napsat, jak jsme jej konzumovali. Za to se všichni stydí (tedy kromě
mě a Jitky). Nakonec jsme jich vypili 5. No ale spát jsme šli o půlnoci a bylo nás deset, takže toho zas tolik nebylo. Ale přeskočil jsem jednu důležitou informaci, viď brácho. V kempu byl školní výlet z Liťáku (tedy z Litoměřic, ne z Litomyšli jak
si někteří mysleli). Napřed se k nám přidala Míša při házení talířem, potom přišla i s kamarádkou i k ohni, kde dostaly i
špekáčky. Zajímavější bylo, že jsme nechtěli prozradit, jak jsme staří a vydávali jsme se taky za školní výlet. Vydávali
jsme se za Technické lyceum v Kladně (aniž tušíme, jestli takové existuje, v případě, že ano, tak se omlouváme). No, nešlo
nám to hned od začátku. Vydávat se za studenty 4. ročníku opravdu nebylo rozumné, ale to jsme ještě ukecali, ale i tak se
nám to moc nedařilo. Ale byla u toho obrovská legrace, tedy aspoň pro nás. Holky stejně správně poznaly, že jsme starší.
Před půlnocí, když už bylo dopito, nechali jsme dohořet oheň a šli jsme spát.
Sobota
Večer jsme se domluvili, že pojedeme autobusem v 9:20. Mě probrala Jitka
asi v půl deváté. Pomalu jsme začali ožívat. David už byl taky vzhůru a tak jsme se šeptem domlouvali, jestli ten autobus
stihneme. Vzhledem k tomu, že už bylo slyšet i z vedlejší chatky nějaký ruch, rozhodli jsme se jej stihnout. Na autobus to
bylo asi 5 minut, takže jsme to, někteří v pohodě, někteří v poklusu, stihli. Autobusem jsme dojeli na Mezní Louku. Po malé pauze,
kterou jsme využili k pokusu o nákup svačiny, nákupu pohlednic a ukořistění některých informačních materiálů
o národním parku České Švýcarsko, jsme se vydali (asi v 10 hodin) na cestu k Pravčické bráně. Cesta je pěkná, pohodlná, v
podstatě písčitá.
Celou cestu se jde kolem pískovcových skal, od kterých jsou pěkné vyhlídky do vnitrozemí a vzhledem k
nádhernému počasí, to byly vyhlídky vskutku nádherné. Ze začátku je cesta trochu náročnější, poněkud do kopce, místy i po
schodech, ale asi po kilometru už víceméně klesá. Klesá tedy jen na rozcestí pod Pravčickou bránou. Pak je to asi půlkilometrový
výstup přímo k bráně. Vzhledem k přístupu přes soutěsku jsme nemohli minout pokladnu, ale O 50-ti/30-ti KČ vstupném jsme věděli,
takže nás to nepřekvapilo. Napřed jsme šli hromadně na vyhlídku, kde jsme se nechali vyfotit společně. Pak jsme si šli sehnat
něco k obědu. Využili jsme občerstvení přímo pod Pravčickou bránou (byla i možnost přímo v restauraci, rychlost by byla asi
stejná). Ceny odpovídají spíš německé klientele, ale hlad je hlad. Po obědě jsme si ještě chtěli dát zmrzlinu a tak jsme si
frontu vystáli ještě jednou. Jen škoda, že jsme nedostali slibovanou rybízovou. Prý stačilo koupit si 10 porcí pomerančové a
pak by se doplnila rybízová. My jsme chtěli 6 a navíc čekat na vychlazení nové zmrzliny jsme skutečně nemohli. Vzhledem k
rychlosti obsluhy jsme na Pravčické bráně strávili 3 hodiny, což nám trošku narušilo harmonogram další cesty. Z kopce do Hřenska
se nám ovšem šlo celkem rychle. Hřenska jsme se jen tak lehce dotkli u hotelu Klepáč, (sem většinou dosahuje voda při povodních)
takže sme se dostali na jiné místo, než jsme byli v pátek. Pak jsme se vydali proti toku říčky Kamenice. Cesta to byla příjemná,
pozvolna stoupající příjemným chládkem mezi skalami u říčky. Poněkud nás překvapilo vstupné do soutěsky, tím spíš, že výraznější
údržba cesty (zábradlí apod.) nebyla zřejmá. Dorazili jsme k místu, odkud se pluje na pramicích. Konečně jsme si užili plavby.
Pramice byly celkem vratké, což některé (Davida) inspirovalo ke snaze nabrat vodu a někteří (já) to systematicky bojkotovali
důsledným vyvažováním. Plavba trvala asi 20 minut. Po té jsme vystoupili a Tichou soutěskou pokračovali dál. V místě, kde se
soutěska rozšířila je občerstvení. Využili jsme toalet a pokračovali dál. V některých místech je údolí tak úzké, že je cesta
vyražena ve skalách. Dostali jsme se na rozcestí, ale o naší další cestě bylo rozhodnuto již dřív, pokračovali jsme dál soutěskou,
tentokrát Divokou. Přiznejme si, že únava se začínala projevovat. Po chvíli jsme dorazili k dalšímu nástupnímu místu na pramici
a také po Divoké soutěsce jsme byli převezeni. Každá plavba nás stála 50/30 Kč. Dostavily se i první zdravotní problémy - Danu
začal bolet krk. Ještě cestou v soutěsce jsme něco málo pojedli z vlastních zásob. Když jsme došli na rozcestí, museli jsme si
ujasnit, co vlastně ještě zvládneme. Rozhodli jsme se jít dál, i když jsme tušili, že jede autobus. Bohužel v soutěskách není
signál.
V místě, kde jsme se přiblížili k silnici, jsme opět váhali, zda nejít po silnici a autobus třeba i zastavit. Ale přece
jen jsme se vydali po turistické značce. Když jsme se vyhrabali ze soutěsky zjistil David, kdy nám autobus jede. Z rozcestníku u
Zámečku jsme zjistili, že to je ještě 2 km a máme na to přesně 20 minut. Rozhodli jsme se sebrat všechny síly a ostrým tempem
jsme došli do Vysoké Lípy asi 2 minuty před pravidleným odjezdem. Místní se nás snažili vyděsit tím, že žádný autobus nejede a
poslat nás dál pěšky, ale nenechali jsme se. Autobus přijel vlastně hned. Cesta autobusem nám umožnila trochu relaxovat,
ale na druhou stranu jsme minuli Dolský Mlýn, kde se točila Pyšná princezna. Vystoupili jsme v Jetřichovicích v obci. Důvod byl
ten, že jsme se chtěli vykoupat. A možnost byla vlastně jen v bazénu u hotelu Belveder (jiný než v pátek). Bazén není nijak
velký, ale taky u něj nebylo moc lidí. Přímo v bazénu bylo asi 5 koupajících se, takže jsme počet vlastně ztrojnásobili.
Vzhledem k tomu, že bylo už po páté hodině, cena byla jen 10 Kč. A za tu asi hodinku jsme se pěkně schladili a odpočinuli. Od
plavčice Reginy jsme si půjčili tenisák a při proplétání se se skupinkou místních dětí, jsme se ještě vyblbli. Jediný, kdo se
nekoupal byla Dana. Bolest jejího krku byla čím dál větší a umožňovala jí dívat se jen doprava. Až jsme se trochu vyblbli,
dostavil se hlad. Pokoušeli jsme se povečeřet v hotelu Belveder, ale protože byl obsazený a pro hotelové hosty byl připraven
společenský večer, nebylo pro nás místo. Vydali jsme se tedy zpět do obce a našli jsme si restauraci jinou - restauraci U Havrana.
Povečeřeli jsme a užili si dost legrace. Že je s námi největší legrace u placení, je jasné každému, kdo s námi byl na (nebo aspoň
četl o) Běžkách 2006. A když padneme na obsluhu, se kterou je legrace, nebo se jí trochu nedaří, tak je to s námi skoro k
nevydržení. Takže Romana to s námi neměla jednoduché. A to ani nemluvím o tom, že prozradila, že ještě jede na diskotéku. To bylo
vděčné téma hovoru. No aspoň jsme z ní dostali telefonní číslo na jejího strejdu, který provozuje taxislužbu. Myslím, že si
diskotéky moc neužila. Celou ji určitě prožila ve stresu, jestli se náhodou neukážeme. No neukázali jsme se. Když jsme asi v
23:00 došli do kempu, většina z nás uvažovala už jen o sprše a posteli. Někteří zašli ještě na chvíli do místní restaurace, ale
opravdu jen na chvíli, protože toho měli všichni dost. V kempu se taky poněkud vyměnilo osazenstvo. Školní výpravy přijíždějí a
odjíždějí, ale my zůstáváme.
Neděle
Ráno jsem se vzbudil, když se Jitka odněkud vracela. Místo do své postele ale
vlezla ke mě. Poněkud mě překvapilo, že se asi 2 minuty po ní vrátil i David. V té chvíli jsem tomu však nevěnoval pozornost,
protože jsem měl mysl zamlženou jinými myšlenkami. V chatce to ale nešlo, tak jsme vyrazili ven. Jenže v kempu už bylo dost živo.
Ta školní mládež asi nepotřebuje tolik spát. Museli jsme dost daleko. Dali jsme si sprchu a vrátili se do chatky. To už se
probouzeli i ostatní. Vstávali jsme dřív než v sobotu. Snídali jsme každý, co našel ve vlastních zásobách, protože nebylo, kde
bychom si něco koupili. U snídaně jsme řešili i ranní výlet Jitky s Davidem - nevím jak Danu, ale mě nepřesvědčili. Autobus jel
ve stejnou dobu, ale měli jsme se ale sbalit a opustit chatky.
Nakonec jsme se domluvili s personálem, že jednu chtaku neopustíme
a necháme si v ní věci. S věcmi jsme tam nechali také Davida s Danou. Danu krk bolel výrazně méně a tak se rozhodli takto využít
naší nepřítomnosti a vyrazit potom na kratší výlet. Tato legrace je však stála opravu postele, takže na výlet moc času nezbylo.
Postřehli jsme, že na stejný autobus půjde i školní výprava. Dokonce jsme je neuhlídali a oni odešli o chvilku dřív než my.
Vzhledem k tomu, že naše oriantace v kempu byla lepší, na zastávku jsme dorazili dřív a zaujali výhodnější místo pro nástup do
autobusu. Tak se i stalo, že v plném autobuse jsme si sedli. My jsme vystupovali dřív, takže oni si taky sedli (aspoň někteří).
Při výstupu jsme opět předstírali, že jsme Technické lyceum. Vláďa málem v autobuse zůstal, ale nakonec se mu podařilo se přes
mládež protlačit. Vysoupili jsme ve Vysoké Lípě (na jiné zastávce, než jsme v sobotu nastupovali) a vydali se po žluté značce na
loupežnický hrad Šaunštejn, který jsme ihned přejmenovali na Šamponštějn. No, z hradu vlastně nic nezůstalo, ale skála, na které
byl, je úžasná. Nahoru jsme se dostali úzkými soutěskami po žebřících. Výhled stál za to. Všechno, co bylo popsáno na tabulce,
jsme našli, odpočinuli si a vyrazili dolů. Cesta dolů byla snad ještě horší než nahoru. Konečně jsem měl také jednou výhodu, že
nemám široká ramena. Lojza, Jirka a Franta si zašli ještě na Malou Pravčickou bránu, ostatní jsme na ně počkali na rozcestí s
červenou značkou a pak jsme společně vyrazili směrem k České silnici, tedy k místu kudy vedla původní cesta z Čech do Německa.
Až sem byla cesta asfaltová, ale dál na Pohovku už to byla lesní cesta a pozděli spíš stezka kolem pískovcových skal. Také jsme
postupně nastoupali dost vysoko, takže jsme si zase užili krásných výhledů do kraje. Počasí nám opět přálo. Na Pohovce jsme si
dali svačinu a rozhodovali se kudy dál. Nakonec jsme se rozhodli pro delší (ale určitě hezčí) cestu přes různé vyhlídky. Myslím,
že nikdo nelitoval. Cesta to byla sice náročná, ale opravdu stála za to. Skály, stromy, výhledy, schody, šplhání do kopců a
prudké sestupy...všechny radosti, které si můžete užít v národním parku. Když jsme se šplhali na Vilemíninu vyhlídku přišla nám
SMS od Davida, že po opravě postele vyrazil Na Tokání a teď se vrací zpět do Jetřichovic. Dali jsme si sraz U Havrana, kde zůstala
Dana. Cestou z Vilemíniny vyhlídky Dáša spadla a trochu si pochroumala ruku, ale trpěla statečně až do Brna. Mariina vyhlídka byla
nedostupná, protože minulý rok shořela a tak jsme ušetřili zase jedno stoupání, ale museli jsme oželet pěkné výhledy. Sešli jsme
se U Havrana. David tam byl dřív, protože šel po žluté (a ne jak jsem si myslel, že půjde za námi po červené).
Z jeho vyprávění jsme všichni poznali, že cesta k lovecké chatě byla taky velice pěkná a že si také užil soutěsek a schodů do
sytosti. Dali jsme si jen pití, protože to jsme opravdu potřebovali.
Teď už jsme si ani nemyslel, že nám počasí přeje. V takovém vedru jsme měli zůstat v těch skalaách a nevylézat do civilizace.
Všichni kluci vyrazili pro batohy do kempu, když holky byly ušetřeny této cesty a přesunuly se jen k hotelu Belveder k bazénu.
V kempu jsme udělali ještě poslední fotku a hurá k vodě - dnes za plné vstupné. Trochu jsme se vyblbli a hodně osvěžili, dětem
jsme udělali vlnobití, dali si malé občerstvení a šli na autobus do Děčína. bylo to s přestupem na Mezní Louce, ale nenastal žádný
problém a to ani s kapacitou. V Děčíně jsme hned u autobusového nádraží zůstali v obchodě, kde jsme nakoupili zásoby na zpáteční
cestu. Času jsme měli dost. Až na nádraží jsme zjistili, že dost času nemáme, že nám to jede za 10 minut. Koupili jsme jízdenky a
rychle do vlaku. Tentokrát po pravém břehu Labe do Ústí, kde jsme přestoupili na vlak až do Kolína. Cestou trochu sprchlo, ale ani
to neochaldilo vagón. Vlak z Ústí nebyl anijak plný, takže jsme bez problémů našli místo pro 10 lidí. Většina z nás stejně stála
celou cestu u okna. První láhev vína jsme rozdělali hned. Koupili jsme alespoň kelímky, abychom konzumovali alespoň trochu
kulturně. K tomu jsme měli nějaké tyčinky. Nádherná cesta. Zásoby vína jsme měli celkem velké. První problém nastal v Kolíně Náš
vlak měl ohlášeno 40 minut zpoždění. Nevadí, otočili jsme lavičky proti sobě a rozdělali další láhev. Na nádraží jsme pozorovali
provoz a povídali a povídali (tedy hlavně já, mě přerušit je celkem náročné). První odjel Franta, který jel do Mejta - tedy jiným
směrem. Ale to už jsme dopili i poslední, pátou, láhev. Konečně přijel náš vlak. Rozprostřeli jsme se podél nástupiště a našli
jsme i místo. V kupé byl jeden mladík, Michal. Nás bylo 9. Celkem mi ho bylo líto, protože jsme přece jen veselá banda a legrace
byla stále a v kupé nás bylo přece jen celkem hodně, ale nějak se s tím smířil. Ukázalo se, že máme
ještě jednu skrytou láhev, takže Michal byl trochu odškodněn. S ubíhající dobou jsme pomalu odumírali, venku už byla tma. Vidět už
nic nebylo, jen jsme počítali v kolik asi přijedeme do Brna a jak se kdo dostane domů.
Pondělí
Oproti původnímu plánu jsme do Brna dorazili až v pondělí. Řekněme si
na rovinu, že to bylo díky národnímu železničnímu dopravci, který nás dovezl do Brna s půlhodinovým zpožděním. To by asi až
tak nevadilo, kdyby to nebylo 5 minut po půlnoci. To znamená, že půlnoční rozjezd byl 5 minut pryč. Zdálo se, že budeme s Jitkou
dříve doma než ostatní. Tak jsme se domluvili, že dáme dohromady časy příjezdů domů. Tak tedy:
Franta - 22:30
David a Dana - 0:57
Já a Jitka - 1:01
Lojza a Jirka - 1:20
Ondra a Dáša - 1:30
Vláďa - 20:40.
Franta nejel do Brna, David s Danou šli z nádraží pěšky. Ostatní jeli rozjezdem v 1:00 a to i Ondra s Dášou, kteří před tím
navštívili úrazovou nemocnici. Dáša naštěstí ruku zlomenou nemá. Vláďa cestou domů asi trošku zabloudil, takže dorazil domů
trochu později.