Loňský rok byl mimořádně bohatý na zahraniční výjezdy. Česká stavební společnost pro své členy a i pro další zájemce z řad pracovníků fakulty připravila, na rozdíl od minulých let, hned zájezdy tři. Koncem května vyjeli členové ČSS do severní Itálie, v červenci se uskutečnila cesta na Podkarpatskou Rus a v září se pro ty, kteří se vloni nedostali pro velký počet uchazečů do Francie, tato úspěšná exkurze do Bretaně a Normandie opakovala.

Vedení ČSS mělo mimořádně šťastnou ruku, když si vybralo pro realizaci tohoto zájezdu cestovní kancelář Subcarpatia, která se specializuje jen na tuto oblast. Její majitel a zároveň náš průvodce Ing. Libor Chytílek byl už se zájezdy na Podkarpatské Rusi třicetkrát. Zná ji lépe než své vlastní boty, a to je pro tuto zemi neuvěřitelných situací víc než potřebné.

Jak tedy probíhal devítidenní turistický zájezd do země, která vzbuzuje tolikeré obavy, do země, jejiž 45% oficiálně přiznaná nezaměstnanost přímo děsí, do země, jejíž šlachovití mladí mužové dřou na stavbách i v našem městě a občas někdo z nich si tady vystřelí? Zájezd na území, na němž se mnohý náš občan starší generace narodil, do teritoria, které od roku 1919 bylo součástí naší republiky a které na základě vnucené dohody mezi SSSR a ČSR bylo v červnu 1945 připojeno k Ukrajinské SSR.

Naše putování začalo 10. července ráno. V tu dobu jsme odjížděli autobusem na trasu, která bude může činit cca 2000 km a povede cestami i necestami.

Naše první zastávka měla být v Olomouci. Už na krátkém úseku naší cesty z Brna do Olomouce jsme poznali, že naším průvodcem bude člověk, který nezapře svou původní profesi - dopravního inženýra, člověk s vysokou kulturou mluveného projevu, člověk s velkým kulturním rozhledem a navíc muž vtipný, se smyslem pro humor.

V Olomouci jsme čekali na další účastníky našeho zájezdu, kteří sem měli přijet z Prahy. Čekací doba byla panem inženýrem využita k prohlídce města.

Překročení hranic na Slovensko v mnohých vyvolalo vzpomínky na bývalé Československo, nepříjemný pocit, že naše republika je teď opravdu jen malou zemičkou.

Nádhera levočského chrámu při další naší zastávce většina účastníků "vyrazila dech". Krásu levočského náměstí jsme vychutnali spolu s dobrou jugoslávskou zmrzlinou, za kterou jsme utratili zbývající slovenskou měnu.

A už na nás čekaly hranice s Ukrajinou. Ne, v této zemi se od dob Gogola přístup arogantního úředníka k bezmocnému občanu příliš nezměnil. Dvě hodiny jsme nesmyslně čekali, pak pochodovali se zavazadly, aby byla zrentgenována, pak nastaly nekonečné tahanice kvůli seznamu účastník a pak další problém, tkvící už neznámo v čem...

V pozdních nočních hodinách jsme dorazili do naší turbázy v Užhorodě. Pokojíky byly na ukrajinské poměry ucházející. Jen bohužel ve vyšších patrech netekla voda. Proč? Neznámo. Tento nepříjemný zážitek byl smazán naší účastí na ranní nedělní bohoslužbě v řeckokatolické katedrále v Užhorodu. Skutečně nejnádhernějším hudebním nástrojem je školený lidský hlas, a pokud je jich celý sbor, umocněný prosředím pro nás exotického a tajemného chrámu i obřadu, máte o nevšední zážitek postaráno. Po krátké prohlídce města jsme pokračovali přes Mukačevo a Chust, obě města jsme si také krátce prohlédli, údolím řeky Riky přes Mižgorje na Siněvirský průsmyk.

Ubytovali jsme se v 900 m nad mořem v pěkném hotelu Kamjanka. Spali jsme v čistých 2 lůžkových pokojích. 0 tom, že jsme v zemi, "kde zítra již znamená včera", svědčily jen špatně se zavírající dveře a barevné zajímavé ručníky vyrobené z umělé hmoty, nesající tedy vodu. Strava všechny velmi příjemně překvapila. Žádná mletá masa, vše čerstvé, chutné, se spoustou zeleniny a také se zmrzlinou. Měli jsme zaplacenu sice polopenzi, ale snídaně byla vlastně obědem, jen polévka chyběla. Ti, kteří mají rádi mléčné výrobky, si skutečně mohli přijít na své. Mléko přímo od krav, nevídané chuti, máslo, které "neprošlo" mlékárnou, vynikající brynza. Čaje hojnost.

Z Kamjanky jsme až do soboty podnikali výlety. Autobus nás vždy kus "popovezl", kousek cesty jsme šli společně a pak ti fyzicky nejzdatnější se vydávali na trasu s horskými vůdci Koljou a Vasilem. Oba znali nejen trasu, ale navíc byli schopni odpovídat na spoustu dotazů a Vasil patří ke skutečným znalcům místní flóry. Poradí vám, jaké léčivé byliny si můžete nasbírat. A nejen byliny si můžete přivézt, ale také borůvky, houby, pokud máte to štěstí a ony zrovna rostou. Sběr hub je zde důvodem k omluvence ve škole. Je to prakticky jeden z mála příjmů zdejších obyvatel. Ti méně zdatní šli s Ing. Chytílkem. I tato trasa měla svůj půvab. Kdo chtěl, mohl jít sám-individuálně, kdo nechtěl, zůstal v hotelu. Ale takových nebylo. Všichni statečně "šlapali".

Hory jsou pokryty z větší části lesy, které jsou v hřebenových partiích vystřídány travnatými poloninami. Tradice pastevectví na poloninách je prastará. Krása kvetoucích Karpat všechny chytla za srdce. Opravdovou lahůdkou byl výlet k jezeru Siněvir, které je největším jezerem na Podkarpatské Rusi. Leží uprostřed lesů pod horou Ozirňa. Jezero má protáhlý tvar a je ledovcového původu. Jeho voda je azurové průzračná. Pověst o vzniku jezera je stylizovaně zobrazena na dřevořezbě na dvou mohutných dřevěných sloupech, které tvoří dominantu břehu jezera. Lesnaté okolí je prohlášeno za přírodní rezervaci. Málokdo z nás někdy předtím viděl blankytně modré slimáky, tůňky přeplněné malými žabkami a rybkami a spoustu barevných motýlů, kteří usednou i na ruku turisty a nechají se nosit kolem jezera. Přírodní krásy lze umocnit i kulinářskými zážitky. V kolibě vám připraví i z telecího masa chutný a levný šašlik, který se samozřejmě zapíjí vodkou. A to vám potom při zpáteční cestě k autobusu nevadí ani hustý a vytrvalý déšť.

Zajímavé pro české turisty bylo i muzeum vorařství, i když bylo částečné zničeno loňskými povodněmi. S jejich následky jsme se často během své cesty setkávali.

Většina Čechů zná především Koločavu, a to prostřednictvím Olbrachtova románu "Nikola Šuhaj loupežník" a jeho dramatického zpracování "Balady pro banditu". Nikola Šuhaj však není na Podkarpatské Rusi ani v Koločavě samé tím, čím u nás - hrdinou.

V koločavské škole je velmi zajímavé muzeum. Jeho nově koncipovanou expozici připravili v roce 1996 pracovníci Vlastivědného muzea ve Vsetíně. Pro návštěvníky (zvláště muže) se stává nezapomenutelnou i jeho průvodkyně paní učitelka Natalka Tumarec, která s vámi navštíví i koločavský hřbitov, kde vám ukáže nenápadné hroby Eržiky a Nikoly. Na jejich kovových křížích visí české trikolory. A budete-li mít štěstí, zahlédnete i Nikolovu dceru Annu Štajerovou (77 let), která ale o popularitu moc nestojí. Zajímavý v Koločavě je i dřevěný řeckokatolický kostel ze 17. století. U kostelíka najdete hroby dvou českých četníků, které Nikola zastřelil. A pro dokreslení atmosféry zhlédnete v autobuse na videu "Baladu pro banditu".

Velmi zajímavou byla i návštěva hydroelektrárny u vesnice Nižnyj Bystry. Byli jsme zde již očekáváni vedením elektrárny a zdejší pracovníci nám poskytli fundovaný výklad. Na závěr exkurze se rozvinula přátelská debata.

Jedním z největších bohatství Podkarpatské Rusi jsou kromě dřeva, mramoru a soli, také prameny minerálních vod. Účastníci zájezdu si mohli dosytosti dopřát vod solných, sirných, železitých i uhličitých. Na našich cestách jsme se pravidelně zastavovali u těchto pramenů a samozřejmě, že jsme si čepovali minerálku i do zásoby, střídajíce tak vody s vínem, které se pěstuje v nižších oblastech na jihu.

Na zpáteční cestě jsme si nakoupili velmi levné košíkářské výrobky v Ize, v městečku proslulém touto ruční výrobou. Snad u každého domku tam visí na plotě hotové výrobky. Neodoláte, nakoupíte ve velkém.

Poslední naší delší zastávkou na území Podkarpatské Rusi byl opět Užhorod. Zde nám dělal průvodce primář zdejší tuberkulózní léčebny pan dr. Dumnič. Navštívil s námi nejen hrad s muzeem a karpatským folklórem, ale podal nám ke všemu, včetně expozice karpatské přírody, skutečně fundovaný výklad. Pan primář šel s námi také do skanzenu, který byl pro většinu z nás velkým překvapením. Předčí totiž náš Rožnov i Veselý kopec. Najdeme zde nejen starý obytný dům rolníka z údolí řeky Už, ale také starou školu, huculskou usedlost, maďarskou chalupu, bydliště Rumunů. Skanzenu nechybí kostelík, mlýn, zvonička. Pan doktor je člověk všestranný. On, 76letý mladík, byl v parném pozdním odpoledni z nás nejčilejší. Nezapomněl ale ani na svou profesi. Naordinoval nám vyloučit sůl, střídmost v jídle, sklenku červeného vína před spaním a pohyb. Jen jsem nepostřehla, kam máme zařadit tu slaninku s česnekem, o které tak krásně vyprávěl. Skutečným požitkem bylo poslouchat jeho krásnou češtinu "nezanesenou" novotvary. Pan doktor je také milovníkem hudby. To on je šéfdirigentem užhorodského chrámového sboru. Navíc je ještě politicky činným, usiluje o autonomii Podkarpatské Rusi. Celá tato oblast je v současné době "poukrajinšťována". Ing. Chytílek nás upozorňoval na vznik nových památníčků, které rostou jako houby po dešti. (Obvykle se postaví kříž, na něm se objeví tabulka s popisem události, v níž hlavní kladnou roli hrají "pravověrní" Ukrajinci.) I tak se dělá historie.

Náš pobyt rychle uběhl. Ještě jsme stačili zaregistrovat novou výstavbu na okrajích větších měst. Bohužel z valné části monstra, vypovídající o tom, že i tady má silný vliv architektura "Dallasu", dovedená často až ad absurdum.

Během našeho zájezdu se nikdo nezranil, nikomu nebylo nic ukradeno, ztracené věci byly nalezeny, nikdo neonemocněl a i zabloudivší účastnice zájezdu se nakonec šťastně našla. Mnozí účastníci si slibovali buď nahlas či v duchu: "Já se tam vrátím..."

Svou zprávu o zájezdu České stavební společnosti na Podkarpatskou Rus bych si dovolila uzavřít citátem Jaroslava Kusaly z jeho turistického průvodce s názvem "Podkarpatská Rus": "Stojí za to překonat byrokratické překážky na hranicích, vydržet trochu nepohodlí, nahlédnout do těžkého života v podhorských vesnicích a především - vydat se na hřebeny polonin. Civilizační vymoženosti jsou krásná a příjemná věc, ale občas není na škodu odpočinout si od nich a srovnat si trochu myšlenky i životní hodnoty. O to víc pak po návratu domů oceníme, že na běžné životní potřeby nemusíme vystát nekonečnou frontu, že pro naše děti není čokoláda nebo pomeranč jen výjimečnou pochoutkou, že autobusy jezdí podle jízdního řádu a spoustu dalších maličkostí, které nám připadají samozřejmé." Tolik citát.

Tož neváhejte a na Podkarpatskou Rus si také zajeďte.