logo logo Ústav stavební mechaniky, Fakulta stavební VUT v Brně

BDA002 Pružnost a pevnost – přednáška 1

Tex­tová pod­pora k 1. před­nášce pro kom­bi­no­vané stu­dium, Brno, zimní semestr 2026/2027.

Jak tento text číst. Osnova a vzorce odpo­ví­dají sli­dům z před­nášky. Dopro­vodné odstavce tvoří roz­ší­řený výkla­dový komen­tář – objas­ňují fyzi­kální pod­statu jed­not­li­vých vztahů, jejich odvo­zení a inter­pre­taci v inže­nýr­ské praxi. Rámečky K zapa­ma­to­vání shr­nují poznatky, které budou potřebné u zkoušky i v dal­ších před­náš­kách. Text před­po­kládá pouze zna­losti z před­mětu Sta­vební mecha­nika (vnitřní síly, pod­mínky rov­no­váhy) a základy dife­ren­ci­ál­ního a inte­grál­ního počtu.

Předmět zkoumání

Ve sta­vební mecha­nice byla kon­strukce dosud mode­lo­vána jako sou­stava tuhých těles: zatí­žený nos­ník se nede­for­mo­val a úloha spo­čí­vala v určení reakcí a prů­běhů vnitř­ních sil NN, VV, MM. Pro návrh sku­tečné kon­strukce tento popis nepo­sta­čuje. Je třeba zod­po­vě­dět dvě další otázky:

  1. Pře­nese kon­strukce zatí­žení bez poru­šení? K tomu je nutné znát, jak inten­zivně je mate­riál namá­hán v jed­not­li­vých mís­tech prů­řezu (tuto inten­zitu popi­suje napětí) a zda daný mate­riál takové namá­hání snese.
  2. Jak velké budou defor­mace? Stropní kon­strukce s prů­hy­bem 10 cm může být z hle­diska únos­nosti vyho­vu­jící, z hle­diska uží­vání však nikoli (defor­mace popi­suje pře­tvo­ření a posun).

Odpo­vědi na tyto otázky posky­tuje pruž­nost a pev­nost.

Pojem kon­ti­nuum vyja­dřuje, že na mate­riál pohlí­žíme jako na spo­ji­tou hmotu bez vnitřní struk­tury – bez zrn, pórů či krys­talů. Beton samo­zřejmě obsa­huje kame­nivo a póry a ocel má krys­ta­lo­vou mřížku; roz­měry těchto struk­tur (mili­me­try a méně) jsou však proti roz­mě­rům kon­strukč­ních prvků (metry) nato­lik malé, že jejich zane­dbání je opráv­něné. Zís­káme tím zásadní výhodu: napětí i defor­mace lze vyjá­d­řit spo­ji­tými funk­cemi sou­řad­nic, a tedy s nimi pra­co­vat pomocí deri­vací a inte­grálů.

Výchozí předpoklady a základní vztahy

Předpoklady

Line­ární teo­rie pruž­nosti, s níž budeme pra­co­vat, je zalo­žena na šesti zjed­no­du­šu­jí­cích před­po­kla­dech. Nejde o samo­ú­čelné ome­zení – před­po­klady vyme­zují obor plat­nosti odvo­ze­ných vztahů. Při návrhu sku­tečné kon­strukce je nezbytné roz­po­znat situ­ace, v nichž některý z nich pře­stává pla­tit (napří­klad u velmi štíh­lých tla­če­ných prutů nebo u betonu namá­ha­ného tahem).

Výchozí před­po­klady line­ární teo­rie pruž­nosti

→ Uve­dené před­po­klady umož­ňují vyu­žít prin­cipu super­po­zice účinků.

Význam jed­not­li­vých před­po­kladů:

Prin­cip super­po­zice je nej­dů­le­ži­těj­ším důsled­kem těchto před­po­kladů. Říká, že úči­nek součtu zatí­žení je roven součtu účinků jed­not­li­vých zatí­žení. Napětí či defor­mace od vlastní tíhy, od sněhu a od větru lze tedy sta­no­vit oddě­leně a výsledky prostě sečíst. Bez linea­rity by tento postup nebyl pří­pustný – při­po­meňme, že napří­klad (a+b)2≠a2+b2(a+b)^2 \neq a^2 + b^2.

K zapa­ma­to­vání: Prin­cip super­po­zice platí pouze při sou­čas­ném spl­nění fyzi­kální i geo­me­t­rické linea­rity. Není-li některý z těchto před­po­kladů spl­něn, výsledky od jed­not­li­vých zatí­žení nelze sčí­tat.

Napětí

Vnitřní síly NN, VV, MM známé ze sta­vební mecha­niky jsou výsled­nice – udá­vají, jaká cel­ková síla a moment pro­chá­zejí prů­ře­zem, neří­kají však nic o tom, jak jsou po prů­řezu roz­dě­leny. Oce­lový drát i oce­lový sloup mohou pře­ná­šet stej­nou nor­má­lo­vou sílu N=10N = 10 kN, drát se však pře­trhne, zatímco sloup zůstane zcela nevy­u­žit. Roz­ho­du­jící veli­či­nou je síla vzta­žená na plo­chu – napětí.

Postup jeho zave­dení je zná­zor­něn na Obr. 1. Těle­sem vedeme myš­lený řez. Na malou plošku ΔA\Delta A ležící v tomto řezu působí ze strany odříz­nuté části tělesa malá síla ΔF⃗\Delta \vec F. Tu roz­lo­žíme na složku kol­mou k rovině řezu ΔN⃗\Delta \vec N a složku ležící v rovině řezu ΔT⃗\Delta \vec T. Obě složky vydě­líme plo­chou a plošku necháme zmen­šo­vat k bodu:

Jed­notka napětí je [N/m2][\mathrm{N/m^2}] resp. [Pa][\mathrm{Pa}].

Napětí – myš­lený řez těle­sem a roz­klad síly na ele­mentu plo­chy ΔT ΔF ΔN myš­lený řez těle­sem ΔA ele­ment plo­chy

Obr. 1: Napětí.

Limitní pře­chod je nutný proto, že napětí defi­nu­jeme v bodě, nikoli pro celý prů­řez – v růz­ných mís­tech téhož řezu může nabý­vat růz­ných hod­not (napří­klad při ohybu je při jed­nom okraji prů­řezu tah a při dru­hém tlak).

Dvě dopl­ňu­jící poznámky:

Označování složek napětí

Napětí v bodě není jediné číslo – jeho hod­nota závisí na tom, jakou rovi­nou bodem vedeme řez. Pro úplný popis napja­tosti v bodě proto kolem něj vytkneme neko­nečně malý hra­nol (krych­ličku) s hra­nami rov­no­běž­nými se sou­řad­ni­co­vými osami xx, yy, zz a vyšet­řu­jeme napětí na jeho stě­nách (Obr. 2).

Ozna­čo­vání slo­žek napětí na stě­nách ele­men­tár­ního hra­nolu x y z σx τxy τxz σy τyx τyz σz τzx τzy

Obr. 2: Ozna­čo­vání slo­žek napětí.

Na každé stěně působí jedno nor­má­lové napětí (kolmo ke stěně) a dvě smy­ková napětí (v rovině stěny, ve smě­rech zbý­va­jí­cích dvou os). Ozna­čení se řídí těmito pra­vi­dly:

Zna­mén­ková kon­vence: nor­má­lové napětí je kladné, smě­řuje-li ven ze stěny, tj. tahové. Tla­kové napětí je záporné. Tato kon­vence je v teo­rii pruž­nosti obecně uží­vána a odpo­vídá kon­venci pro nor­má­lo­vou sílu NN ze sta­vební mecha­niky.

Cel­kem tedy máme 3 nor­má­lová napětí (σx\sigma_x, σy\sigma_y, σz\sigma_z) a 6 smy­ko­vých (τxy\tau_{xy}, τyx\tau_{yx}, τyz\tau_{yz}, τzy\tau_{zy}, τzx\tau_{zx}, τxz\tau_{xz}), tj. devět slo­žek. V násle­du­jí­cím odstavci uká­žeme, že tento počet lze sní­žit.

Věta o vzájemnosti smykových napětí

Ele­men­tární hra­nol je vytknut z tělesa, které je v rov­no­váze, musí proto být v rov­no­váze i sám – včetně rov­no­váhy momen­tové. Sestavme momen­to­vou pod­mínku k ose z‾\overline{z} pro­chá­ze­jící těžiš­těm hra­nolu (Obr. 3). Nor­má­lová napětí na pro­ti­leh­lých stě­nách působí v téže přímce a jejich momenty se ruší; smy­ková napětí τxz\tau_{xz} a τyz\tau_{yz} jsou s osou z‾\overline{z} rov­no­běžná a moment k ní nedá­vají. Zbý­vají pouze dvo­jice napětí τxy\tau_{xy} a τyx\tau_{yx}:

Inter­pre­tace rov­nice: sou­čin τxy dy dz\tau_{xy}\,\mathrm{d}y\,\mathrm{d}z je síla (napětí náso­bené plo­chou stěny kolmé k ose xx); náso­be­ním rame­nem dx\mathrm{d}x vzniká moment. Druhý člen je sesta­ven obdobně pro kol­mou stěnu. Po vykrá­cení spo­leč­ného sou­činu dx dy dz\mathrm{d}x\,\mathrm{d}y\,\mathrm{d}z zůstává rov­nost obou napětí.

Věta o vzá­jem­nosti smy­ko­vých napětí – síly na stě­nách ele­mentu a osa z̄ x y z z̄ Qxy = τxy dy dz Qxy ′ = τxy dy dz Qyx = τyx dx dz Qyx ′ = τyx dx dz dx dy dz

Obr. 3: Věta o vzá­jem­nosti smy­ko­vých napětí.

Fyzi­kální obsah věty: smy­kové napětí nikdy nepů­sobí osa­mo­ceně v jedné rovině; na rovině k ní kolmé vždy působí stejně velké smy­kové napětí. Při zakres­lo­vání smy­ko­vých napětí na ele­men­tární hra­nol musí šipky na sou­sed­ních stě­nách smě­řo­vat buď obě ke spo­lečné hraně, nebo obě od ní. Toto pra­vi­dlo bude uži­tečné při výkladu smyku za ohybu a krou­cení.

K zapa­ma­to­vání: Napja­tost v bodě je jed­no­značně určena šesti slož­kami σx,σy,σz,τxy,τyz,τzx\sigma_x, \sigma_y, \sigma_z, \tau_{xy}, \tau_{yz}, \tau_{zx}. Pořadí indexů u smy­ko­vých napětí je vzhle­dem k větě o vzá­jem­nosti nepod­statné.

Integrální vztah mezi napětím a vnitřními silami

Nyní pro­po­jíme napětí s vnitř­ními silami zná­mými ze sta­vební mecha­niky. Uva­žujme prut, jehož střed­nice je totožná s osou xx, s prů­ře­zem o ploše AA leží­cím v rovině yzyz. Na kaž­dou ele­men­tární plošku dA\mathrm{d}A prů­řezu působí síly σx dA\sigma_x\,\mathrm{d}A, τxy dA\tau_{xy}\,\mathrm{d}A a τxz dA\tau_{xz}\,\mathrm{d}A (Obr. 4, pravá část). Vnitřní síly jsou výsled­ni­cemi těchto ele­men­tár­ních sil – zís­káme je inte­grací přes celou plo­chu prů­řezu:

Vztahy mezi vnitř­ními silami a napě­tími

N=∫Aσx dAN = \int_A \sigma_x\,\mathrm{d}A

Vy=∫Aτxy dAV_y = \int_A \tau_{xy}\,\mathrm{d}A

Vz=∫Aτxz dAV_z = \int_A \tau_{xz}\,\mathrm{d}A

Mx=∫A(τxz y−τxy z) dAM_x = \int_A (\tau_{xz}\,y - \tau_{xy}\,z)\,\mathrm{d}A

My=∫Aσx z dAM_y = \int_A \sigma_x\,z\,\mathrm{d}A

Mz=−∫Aσx y dAM_z = -\int_A \sigma_x\,y\,\mathrm{d}A

Napětí a vnitřní síly – výsled­nice v prů­řezu a ele­men­tární síly na plošce dA x y z N Vy Vz Mx My Mz qz qy nx mx x y z y z σx dA τxy dA τxz dA dA

Obr. 4: Napětí a vnitřní síly.

Slovní vyjá­d­ření jed­not­li­vých vztahů:

Uve­dené vztahy tvoří spoj­nici mezi před­měty: sta­vební mecha­nika posky­tuje NN, VV, MM; pruž­nost z nich – za pomoci před­po­kladů o roz­dě­lení napětí po prů­řezu – určí σ\sigma a τ\tau v kaž­dém bodě. Pro tah a tlak tento postup pro­ve­deme v závěru před­nášky, pro ohyb, smyk a krou­cení v před­náš­kách násle­du­jí­cích.

Deformace

Napětí popi­suje silo­vou stránku pro­blému, defor­mace stránku geo­me­t­ric­kou. Zatí­žené těleso mění tvar: jeho body se posou­vají, vzdá­le­nosti mezi nimi se mění a původně pravé úhly se zkosí. Podobně jako u napětí potře­bu­jeme popis v bodě, nezá­vislý na roz­mě­rech tělesa; pra­cu­jeme proto s poměr­nými (rela­tiv­ními, bez­roz­měr­nými) defor­ma­cemi.

Na povrchu tělesa uva­žujme malý obdél­ník o stra­nách dx\mathrm{d}x a dy\mathrm{d}y (Obr. 5). Po zatí­žení se obdél­ník posune (bod A se pře­místí o uu ve směru xx a o vv ve směru yy), jeho strany se pro­dlouží na dx′\mathrm{d}x', dy′\mathrm{d}y' a jeho úhly se zkosí.

Poměrné dél­kové a úhlové defor­mace

Poměrné dél­kové defor­mace – posu­nutý a pro­ta­žený ele­ment x,u y,v A B dx u+du/dx u dx′ v+dv/dy dy dy′ v

Obr. 5: Poměrné defor­mace (dél­kové).

Poměrné úhlové defor­mace – zko­sení ele­mentu o úhly α a β x,u y,v A B α β Δu = (∂u/∂y)dy dy′ Δv = (∂v/∂x)dx dx′

Obr. 6: Poměrné defor­mace (úhlové).

Poměrné pro­dlou­žení ε\varepsilon (epsi­lon) je podíl změny délky a původní délky. Tyč délky 2 m, která se pro­dlouží o 1 mm, má ε=0,001/2=0,0005=0,5 ‰\varepsilon = 0{,}001/2 = 0{,}0005 = 0{,}5\ ‰. Jde o bez­roz­měr­nou veli­činu; u oceli v pružné oblasti nabývá hod­not řádu dese­tin pro­mile až jed­noho pro­mile, u betonu při drcení při­bližně 3,5 ‰. Kladné ε\varepsilon odpo­vídá pro­dlou­žení, záporné zkrá­cení – ve shodě se zna­mén­ko­vou kon­vencí napětí.

Poměrné zko­sení γ\gamma (gama) vyja­dřuje změnu původně pra­vého úhlu mezi stra­nami obdél­níku (Obr. 6). Před defor­mací činil úhel 90°, po defor­maci 90°−α−β90° - \alpha - \beta; sou­čet α+β\alpha + \beta je zko­sení. Vyja­dřuje se v radi­á­nech; vzhle­dem k před­po­kladu malých defor­mací jde opět o malé bez­roz­měrné číslo. Indexy mají stejný význam jako u τ\tau: γxy\gamma_{xy} je zko­sení v rovině xyxy a platí γxy=γyx\gamma_{xy} = \gamma_{yx}.

Povšim­něme si for­mální shody s napě­tím: třem slož­kám ε\varepsilon odpo­ví­dají tři složky σ\sigma, třem slož­kám γ\gamma tři složky τ\tau. Šest slo­žek napětí a šest slo­žek defor­mace zbývá vzá­jemně pro­vá­zat – tuto vazbu zpro­střed­ko­vá­vají vlast­nosti mate­ri­álu.

Lineárně pružný materiál: Hookův zákon

Napětí a defor­mace byly dosud zave­deny nezá­visle na sobě. Ve sku­teč­nosti spolu sou­vi­sejí pro­střed­nic­tvím vlast­ností mate­ri­álu: totéž napětí vyvolá v pryži vel­kou defor­maci, v oceli malou. Pro line­árně pružný mate­riál je tato závis­lost nej­jed­no­dušší možná – přímá úměr­nost. Poprvé ji na pru­ži­nách popsal Robert Hooke v 17. sto­letí, odtud název Hoo­kův zákon.

Hoo­kův zákon v tahu a tlaku – pra­covní dia­gram a ele­ment namá­haný tahem εx σx tg δ = E σx σx dy′ dy dx dx′

Obr. 7: Hoo­kův zákon v tahu a tlaku.

Hoo­kův zákon ve smyku – pra­covní dia­gram a zko­sený ele­ment γxy τxy tg δ = G α β τxy τxy τxy τxy γxy = α + β

Obr. 8: Hoo­kův zákon ve smyku.

Modul pruž­nosti EE (Youn­gův modul) je směr­nicí přímky v pra­cov­ním dia­gramu σ\sigma–ε\varepsilon (Obr. 7, tg⁡δ=E\operatorname{tg}\delta = E). Vyja­dřuje tuhost mate­ri­álu: čím větší EE, tím menší defor­mace při daném napětí. Pro­tože ε\varepsilon je bez­roz­měrné, má EE roz­měr napětí. Ori­en­tační hod­noty pro běžné mate­ri­ály:

mate­riál EE [GPa] ν\nu [–]
ocel 210 0,3
beton 25–35 0,2
dřevo (ve směru vlá­ken) 10–12 –
hli­ník 70 0,33
pryž ≈ 0,01–0,1 ≈ 0,5

Upo­zor­ňu­jeme na čas­tou záměnu pojmů: modul pruž­nosti není pev­nost. Sklo má modul pruž­nosti srov­na­telný s hli­ní­kem, a přece se snadno poruší. EE cha­rak­te­ri­zuje tuhost mate­ri­álu, nikoli jeho odol­nost proti poru­šení.

Pois­so­nův sou­či­ni­tel ν\nu (ný) popi­suje příč­nou defor­maci dopro­vá­ze­jící defor­maci podél­nou: tažený prvek se sou­časně zužuje, tla­čený roz­ši­řuje. Podélné poměrné pro­dlou­žení εx\varepsilon_x je dopro­vá­zeno příč­ným poměr­ným zkrá­ce­ním εy=εz=−ν εx\varepsilon_y = \varepsilon_z = -\nu\,\varepsilon_x; záporné zna­ménko vyja­dřuje opačný smysl příčné defor­mace. Hod­nota ν=0\nu = 0 by odpo­ví­dala mate­ri­álu, který při nata­žení nemění příčný roz­měr (blíží se tomu korek), hod­nota ν=0,5\nu = 0{,}5 mate­ri­álu, který nemění objem (pryž, kapa­liny). Kon­strukční mate­ri­ály leží mezi těmito mezemi.

Modul pruž­nosti ve smyku GG má pro smyk stejný význam jako EE pro tah – je směr­nicí přímky v dia­gramu τ\tau–γ\gamma (Obr. 8). Nejde o nezá­vis­lou mate­ri­á­lo­vou kon­stantu: u izot­rop­ního mate­ri­álu je jed­no­značně určen hod­no­tami EE a ν\nu. Pro ocel vychází G=210/(2⋅1,3)≈81G = 210/(2 \cdot 1{,}3) \approx 81 GPa. Odvo­zení vztahu G=E/[2(1+ν)]G = E/[2(1+\nu)] pře­sa­huje rámec první před­nášky; pod­statné je, že izot­ropní line­árně pružný mate­riál je úplně popsán dvěma nezá­vis­lými kon­stan­tami.

K zapa­ma­to­vání: σ=E ε\sigma = E\,\varepsilon, τ=G γ\tau = G\,\gamma, příčné ε=−ν ε\varepsilon = -\nu\,\varepsilon podélné. Pro ocel E≈210E \approx 210 GPa, ν≈0,3\nu \approx 0{,}3.

Deformace od změny teploty

Těleso se defor­muje i bez půso­bení zatí­žení, změní-li se jeho tep­lota. Zahřeje-li se ele­men­tární hra­nol o ΔT\Delta T, roz­táhne se rov­no­měrně ve všech třech smě­rech; jeho úhly se při­tom nezmění (Obr. 9).

εx,T=εy,T=εz,T=αΔT\varepsilon_{x,T} = \varepsilon_{y,T} = \varepsilon_{z,T} = \alpha\Delta T

γxy,T=γyz,T=γzx,T=0\gamma_{xy,T} = \gamma_{yz,T} = \gamma_{zx,T} = 0

Defor­mace od změny tep­loty – rov­no­měrné roz­ta­žení ele­mentu bez zko­sení ΔT (°C) dy dy′ dx dx′

Obr. 9: Defor­mace od změny tep­loty.

Pro ocel i beton je α≈1,2⋅10−5 K−1\alpha \approx 1{,}2 \cdot 10^{-5}\ \mathrm{K^{-1}}, tj. při­bližně 0,012 mm na 1 m délky a 1 °C. Hod­nota se může jevit zane­dba­telná, avšak oce­lový most délky 30 m při roz­dílu tep­lot mezi létem a zimou 60 °C změní délku o 1,2⋅10−5⋅60⋅30 000≈221{,}2 \cdot 10^{-5} \cdot 60 \cdot 30\,000 \approx 22 mm. Z tohoto důvodu se mosty opat­řují dila­tač­ními závěry a dlouhé budovy dila­tač­ními spá­rami. Shoda sou­či­ni­tele α\alpha oceli a betonu je záro­veň jed­nou z pod­mí­nek, které umož­ňují spo­lu­pů­so­bení obou mate­ri­álů v žele­zo­be­tonu.

Poslední odrážka je zásadní: volná tep­lotní defor­mace napětí nevy­vo­lává. Prut volně polo­žený na pod­ložce se při ohřevu pro­dlouží, aniž by v něm vzniklo napětí. Napětí vzniká teprve tehdy, je-li pro­dlou­žení brá­něno – prut vetknutý na obou kon­cích se pro­dlou­žit nemůže a vzniká v něm tla­kové napětí. K této otázce se vrá­tíme u sta­ticky neu­r­či­tých úloh.

Tah & tlak

Prostý tah a tlak je nej­jed­no­duš­ším pří­pa­dem namá­hání prutu a záro­veň mode­lo­vou úlo­hou, na níž poprvé pro­jdeme celý postup výpo­čtu: vnitřní síla → napětí → pře­tvo­ření → posun. Tahem nebo tla­kem jsou namá­hána táhla, závěsy, lana, sloupy a pruty pří­hra­do­vých kon­strukcí.

Pod­mín­kou pros­tého tahu či tlaku je, aby zatí­žení půso­bilo v ose prutu, tj. v těžišti prů­řezu. Působí-li síla mimo těžiště, vzniká kromě nor­má­lové síly též ohy­bový moment a jde o mimostředný tah či tlak, který bude před­mě­tem poz­děj­ších před­ná­šek.

Ber­noul­li­ovu hypo­tézu si lze před­sta­vit na pry­žo­vém pásku s vyzna­če­nými příč­nými čarami: po nata­žení zůstá­vají čáry rovné a kolmé k ose, pouze se od sebe vzdálí. Prů­řezy se tedy nezkosí, proto γ=0\gamma = 0, a podle Hoo­kova zákona ve smyku je pak τ=0\tau = 0. Prut si dále můžeme před­sta­vit jako sva­zek podél­ných vlá­ken, z nichž každé se pro­dlu­žuje nezá­visle a na sou­sední vlákna nepů­sobí – proto σy=σz=0\sigma_y = \sigma_z = 0. Ze šesti slo­žek napětí tak zůstává jediná, σx\sigma_x; hovo­říme o jed­no­osé napja­tosti.

Napětí

Vyjdeme z inte­grál­ního vztahu N=∫Aσx dAN = \int_A \sigma_x\,\mathrm{d}A. Z Ber­noul­li­ovy hypo­tézy plyne, že všechna vlákna se pro­dlouží stejně, tj. εx\varepsilon_x je po prů­řezu kon­stantní. Z Hoo­kova zákona pro homo­genní mate­riál je pak kon­stantní i σx\sigma_x. Kon­stantu lze z inte­grálu vytknout a inte­grál ∫AdA\int_A \mathrm{d}A je roven ploše prů­řezu AA:

Napětí (po výšce prů­řezu rov­no­měrné)

N=∫Aσx dAN = \int_A \sigma_x\,\mathrm{d}A

N=σxAN = \sigma_x A

σx=NA\sigma_x = \frac{N}{A}

Jde o základní vztah pro napětí při pros­tém tahu a tlaku. Je znám již ze stře­do­škol­ské fyziky; nyní však známe i před­po­klady, na nichž je zalo­žen. Neplatí v mís­tech, kde je rov­no­měrné roz­dě­lení napětí poru­šeno: v bez­pro­střední blíz­kosti půso­biště osa­mělé síly, u otvorů, vrubů a náh­lých změn prů­řezu. V těchto mís­tech napětí lokálně vzrůstá (tzv. kon­cen­t­race napětí); v dosta­tečné vzdá­le­nosti od poru­chy se roz­dě­lení opět vyrovná (Saint-Venan­tův prin­cip) a vztah σ=N/A\sigma = N/A platí.

Pří­klad: Táhlo z kru­hové oceli prů­měru 20 mm pře­náší taho­vou sílu 60 kN. A=π⋅102=314 mm2A = \pi \cdot 10^2 = 314\ \mathrm{mm^2}, σ=60 000/314=191 MPa\sigma = 60\,000 / 314 = 191\ \mathrm{MPa}. Pro ocel S235 (mez kluzu 235 MPa) zůstává táhlo v pružné oblasti.

Přetvoření

První před­po­klad odpo­vídá výše uve­de­nému poža­davku dosta­tečné vzdá­le­nosti od vrubů a půso­bišť sil. Druhý před­po­klad sou­visí s tím, že vlastní tíha vyvo­lává nor­má­lo­vou sílu pro­měn­nou po délce prutu (svisle zavě­šený prut je u závěsu namá­hán více než u vol­ného konce); řešíme ji proto oddě­leně a výsledky sčí­táme podle prin­cipu super­po­zice. Třetí před­po­klad se týká tlaku: štíhlý tla­čený prut může vybo­čit ze své osy dříve, než napětí dosáhne pev­nosti mate­ri­álu – jde o vzpěr (ztrátu sta­bi­lity), samo­stat­nou kapi­tolu závěru semestru. Zde před­po­klá­dáme, že k němu nedo­chází.

Defor­mace (po výšce prů­řezu rov­no­měrné) pro lin. pružný mate­riál

εx=σxE\varepsilon_x = \frac{\sigma_x}{E}

εy=εz=−νεx=−νσxE\varepsilon_y = \varepsilon_z = -\nu\varepsilon_x = -\nu\frac{\sigma_x}{E}

σx=Eεx\sigma_x = E\varepsilon_x

První z uve­de­ných vztahů je základ­ním vzta­hem pro pře­tvo­ření při pros­tém tahu a tlaku – jde o Hoo­kův zákon apli­ko­vaný na jedi­nou nenu­lo­vou složku napětí. Se zna­lostí σx=N/A\sigma_x = N/A lze přímo psát εx=N/(EA)\varepsilon_x = N/(EA).

Cel­kové pře­tvo­ření vlákna je souč­tem pře­tvo­ření mecha­nic­kého a tep­lot­ního: ε=σ/E+αΔt\varepsilon = \sigma/E + \alpha\Delta t. Poslední odrážka shr­nuje pozna­tek z kapi­toly o tep­lotě: sta­ticky určitý prut (napří­klad na jed­nom konci vetknutý, na dru­hém volný) se při ohřevu pro­dlouží a napětí v něm nevznikne. Sta­ticky neur­čitý prut (vetknutý na obou kon­cích) se pro­dlou­žit nemůže; tep­lotní pro­dlou­žení musí být přesně vyrov­náno mecha­nic­kým stla­če­ním, αΔt=−σ/E\alpha\Delta t = -\sigma/E, a v prutu vzniká tla­kové napětí σ=−EαΔt\sigma = -E\alpha\Delta t. Pro ocel a ohřev o 40 °C vychází −210 000⋅1,2⋅10−5⋅40≈−100-210\,000 \cdot 1{,}2\cdot10^{-5} \cdot 40 \approx -100 MPa, tj. téměř polo­vina meze kluzu, a to bez půso­bení jaké­koli vnější síly. Tep­lota je proto u sta­ticky neu­r­či­tých kon­strukcí zatí­že­ním, které nelze zanedbat.

Posuny

Závě­reč­ným kro­kem je pře­chod od poměrné defor­mace (lokální veli­činy v bodě) k posunu (glo­bální veli­čině udá­va­jící, o kolik se pře­místí konec prutu). Poměrné pře­tvo­ření εx\varepsilon_x je deri­vací posunu uu podle sou­řad­nice xx – jde o defi­nici εx=Δdx/dx\varepsilon_x = \Delta\mathrm{d}x/\mathrm{d}x zapsa­nou pomocí dife­ren­ci­álů. Posun proto zís­káme inte­grací:

u′=∂u∂x=εxu' = \frac{\partial u}{\partial x} = \varepsilon_x

u=∫εx dx+Cu = \int \varepsilon_x\,\mathrm{d}x + C

Konst. CC se určí z pode­pření. Je-li začá­tek a=0a = 0 prutu délky L=b−aL = b - a, E,A,N=konst.E, A, N = \mathrm{konst.}, pak

ub=∫abεx dx=∫abNEA dx=NLEAu_b = \int_a^b \varepsilon_x\,\mathrm{d}x = \int_a^b \frac{N}{EA}\,\mathrm{d}x = \frac{NL}{EA}

ΔL=NLEA\Delta L = \frac{NL}{EA}

(EAEA ozn. oso­vou tuhost)

Inte­grační kon­stanta CC před­sta­vuje posun v místě x=0x = 0; ve vetknutí je nulový, a proto v nej­běž­něj­ším pří­padě C=0C = 0. Jsou-li NN, EE i AA po délce prutu kon­stantní, pře­chází inte­grál v sou­čin a dostá­váme základní vztah pro pro­dlou­žení prutu – spolu s σ=N/A\sigma = N/A a ε=σ/E\varepsilon = \sigma/E nej­dů­le­ži­tější výsle­dek této před­nášky.

Vztah lze inter­pre­to­vat po jed­not­li­vých veli­či­nách: pro­dlou­žení roste se silou a s dél­kou prutu (prut dvoj­ná­sobné délky se pro­dlouží dvoj­ná­sobně) a klesá s tuhostí mate­ri­álu a s plo­chou prů­řezu. Sou­čin EAEA se nazývá osová tuhost a má význam tuhosti pru­žiny: N=(EA/L)⋅ΔLN = (EA/L)\cdot\Delta L – síla je úměrná pro­dlou­žení a kon­stan­tou úměr­nosti je EA/LEA/L. Tato inter­pre­tace bude výcho­dis­kem defor­mační metody.

Tři roz­ší­ření pro praxi:

Pří­klad: Oce­lové táhlo z před­cho­zího pří­kladu (N=60N = 60 kN, A=314 mm2A = 314\ \mathrm{mm^2}) má délku 3 m. ΔL=60 000⋅3 000210 000⋅314=2,73 mm\Delta L = \frac{60\,000 \cdot 3\,000}{210\,000 \cdot 314} = 2{,}73\ \mathrm{mm}. Poměrné pře­tvo­ření ε=2,73/3 000=0,91 ‰\varepsilon = 2{,}73/3\,000 = 0{,}91\ ‰, v sou­ladu s σ/E=191/210 000\sigma/E = 191/210\,000. Prů­měr táhla se zmenší o Δh=−0,3⋅0,91⋅10−3⋅20=−0,0055\Delta h = -0{,}3 \cdot 0{,}91\cdot10^{-3} \cdot 20 = -0{,}0055 mm – hod­nota zane­dba­telná, avšak měři­telná.

K zapa­ma­to­vání – postup výpo­čtu při tahu a tlaku: NN (ze sta­vební mecha­niky) → σ=N/A\sigma = N/A → ε=σ/E\varepsilon = \sigma/E → ΔL=εL=NL/(EA)\Delta L = \varepsilon L = NL/(EA). Tento postup – vnitřní síla, napětí, pře­tvo­ření, posun – se bude opa­ko­vat i u ohybu a krou­cení, pouze s jinými prů­ře­zo­vými cha­rak­te­ris­ti­kami než AA.

Použitá literatura

  1. ŠMI­ŘÁK, Sva­to­pluk. Pruž­nost a plas­ti­cita I: pro distanční stu­dium. Vyd. 3. Učební texty vyso­kých škol (Vysoké učení tech­nické v Brně). Brno: Aka­de­mické nakla­da­tel­ství CERM, 2006. ISBN 80–7204–468–0.
  1. Kon­ti­nuum je spo­jité pro­středí, které lze popsat spo­ji­tými funk­cemi. ↩