BDA002 Pružnost a pevnost – přednáška 1
Textová podpora k 1. přednášce pro kombinované studium, Brno, zimní semestr 2026/2027.
Jak tento text číst. Osnova a vzorce odpovídají slidům z přednášky. Doprovodné odstavce tvoří rozšířený výkladový komentář – objasňují fyzikální podstatu jednotlivých vztahů, jejich odvození a interpretaci v inženýrské praxi. Rámečky K zapamatování shrnují poznatky, které budou potřebné u zkoušky i v dalších přednáškách. Text předpokládá pouze znalosti z předmětu Stavební mechanika (vnitřní síly, podmínky rovnováhy) a základy diferenciálního a integrálního počtu.
Předmět zkoumání
Ve stavební mechanice byla konstrukce dosud modelována jako soustava tuhých těles: zatížený nosník se nedeformoval a úloha spočívala v určení reakcí a průběhů vnitřních sil , , . Pro návrh skutečné konstrukce tento popis nepostačuje. Je třeba zodpovědět dvě další otázky:
- Přenese konstrukce zatížení bez porušení? K tomu je nutné znát, jak intenzivně je materiál namáhán v jednotlivých místech průřezu (tuto intenzitu popisuje napětí) a zda daný materiál takové namáhání snese.
- Jak velké budou deformace? Stropní konstrukce s průhybem 10 cm může být z hlediska únosnosti vyhovující, z hlediska užívání však nikoli (deformace popisuje přetvoření a posun).
Odpovědi na tyto otázky poskytuje pružnost a pevnost.
- Pružnost a pevnost je součást mechaniky kontinua1 (v pevné fázi) deformovatelných těles.
- Předmětem zkoumání jsou:
- napětí – vnitřní síly vztažené na jednotku plochy,
- deformace (přetvoření) – změny tvaru a rozměrů tělesa,
- stabilita – schopnost konstrukce zachovat svůj tvar; ztráta stability (vzpěr) může nastat i při napětí, které je hluboko pod pevností materiálu.
Pojem kontinuum vyjadřuje, že na materiál pohlížíme jako na spojitou hmotu bez vnitřní struktury – bez zrn, pórů či krystalů. Beton samozřejmě obsahuje kamenivo a póry a ocel má krystalovou mřížku; rozměry těchto struktur (milimetry a méně) jsou však proti rozměrům konstrukčních prvků (metry) natolik malé, že jejich zanedbání je oprávněné. Získáme tím zásadní výhodu: napětí i deformace lze vyjádřit spojitými funkcemi souřadnic, a tedy s nimi pracovat pomocí derivací a integrálů.
Výchozí předpoklady a základní vztahy
Předpoklady
Lineární teorie pružnosti, s níž budeme pracovat, je založena na šesti zjednodušujících předpokladech. Nejde o samoúčelné omezení – předpoklady vymezují obor platnosti odvozených vztahů. Při návrhu skutečné konstrukce je nezbytné rozpoznat situace, v nichž některý z nich přestává platit (například u velmi štíhlých tlačených prutů nebo u betonu namáhaného tahem).
Výchozí předpoklady lineární teorie pružnosti
- Spojitost látky
- těleso jako kontinuum je vyplněno látkou bez mezer (nezohledňuje se mikrostruktura)
- Lineární pružnost
- tzv. fyzikální linearita: těleso se po deformaci vrací do původního stavu
- Homogenita* a izotropie**
- * vlastnosti jsou ve všech bodech tělesa stejné; ** vlastnosti jsou nezávislé na směru
- Malé deformace
- tzv. geometrická linearita: deformace konstrukcí jsou vzhledem k rozměrům malé
- Statické zatěžování
- zatížení na konstrukci narůstá dostatečně povlovně (nevznikají setrvačné síly)
- Počáteční nenapjatost
→ Uvedené předpoklady umožňují využít principu superpozice účinků.
Význam jednotlivých předpokladů:
- Lineární pružnost znamená, že deformace je přímo úměrná zatížení (dvojnásobné zatížení vyvolá dvojnásobnou deformaci) a že po odtížení se těleso vrátí do původního tvaru – obdobně jako pružina. Ocel se takto chová až do meze kluzu, beton přibližně do 40 % své pevnosti v tlaku. Za těmito hranicemi vznikají trvalé (plastické) deformace, jimiž se budeme zabývat později.
- Homogenita vyjadřuje, že materiál má ve všech místech tělesa stejné vlastnosti – vzorek odebraný u podpory je rovnocenný vzorku odebranému uprostřed rozpětí. Izotropie vyjadřuje, že tyto vlastnosti nezávisí na směru zatěžování. Ocel a beton splňují oba předpoklady dostatečně dobře. Dřevo naproti tomu izotropní není: ve směru vláken je přibližně desetkrát tužší než napříč vláken, a jeho popis proto vyžaduje rozšíření teorie.
- Malé deformace – posuny konstrukce (řádově milimetry až centimetry) jsou proti jejím rozměrům (metry) zanedbatelné. Podmínky rovnováhy proto smíme sestavovat na nedeformovaném tvaru konstrukce. Bez tohoto předpokladu bychom museli hledat rovnováhu na deformovaném tvaru, který však předem neznáme; tím se zabývají nelineární metody.
- Statické zatěžování – zatížení narůstá natolik pomalu, že hmota konstrukce nezíská znatelné zrychlení a nevznikají setrvačné síly. Postupné zaplňování skladu je statické zatížení; náraz vozidla do sloupu nikoli.
- Počáteční nenapjatost – před zatížením je v konstrukci nulové napětí. Ve skutečnosti mohou být v konstrukci napětí již z výroby (svařování, předpětí, nerovnoměrné chladnutí); v základní teorii je zanedbáváme.
Princip superpozice je nejdůležitějším důsledkem těchto předpokladů. Říká, že účinek součtu zatížení je roven součtu účinků jednotlivých zatížení. Napětí či deformace od vlastní tíhy, od sněhu a od větru lze tedy stanovit odděleně a výsledky prostě sečíst. Bez linearity by tento postup nebyl přípustný – připomeňme, že například .
K zapamatování: Princip superpozice platí pouze při současném splnění fyzikální i geometrické linearity. Není-li některý z těchto předpokladů splněn, výsledky od jednotlivých zatížení nelze sčítat.
Napětí
Vnitřní síly , , známé ze stavební mechaniky jsou výslednice – udávají, jaká celková síla a moment procházejí průřezem, neříkají však nic o tom, jak jsou po průřezu rozděleny. Ocelový drát i ocelový sloup mohou přenášet stejnou normálovou sílu kN, drát se však přetrhne, zatímco sloup zůstane zcela nevyužit. Rozhodující veličinou je síla vztažená na plochu – napětí.
Postup jeho zavedení je znázorněn na Obr. 1. Tělesem vedeme myšlený řez. Na malou plošku ležící v tomto řezu působí ze strany odříznuté části tělesa malá síla . Tu rozložíme na složku kolmou k rovině řezu a složku ležící v rovině řezu . Obě složky vydělíme plochou a plošku necháme zmenšovat k bodu:
-
normálové napětí
-
smykové (tečné, tangenciální) napětí
Jednotka napětí je resp. .
Obr. 1: Napětí.
Limitní přechod je nutný proto, že napětí definujeme v bodě, nikoli pro celý průřez – v různých místech téhož řezu může nabývat různých hodnot (například při ohybu je při jednom okraji průřezu tah a při druhém tlak).
Dvě doplňující poznámky:
- Normálové napětí působí kolmo k rovině řezu a odpovídá tahu nebo tlaku – tímto způsobem se poruší například tažené lano. Smykové napětí působí v rovině řezu a snaží se posunout jednu část tělesa vůči druhé – tímto způsobem je namáhán například šroub ve spoji. Písmeno (sigma) je řecké s, (tau) řecké t (tangenciální).
- Jednotky. Pascal je pro stavební praxi nevhodně malá jednotka (). Prakticky se používá megapascal, pro který platí důležitá rovnost . Dosadíme-li tedy sílu v newtonech a plochu v mm², obdržíme napětí přímo v MPa. Pro představu: beton třídy C20/25 má charakteristickou pevnost v tlaku 20 MPa, ocel S235 mez kluzu 235 MPa.
Označování složek napětí
Napětí v bodě není jediné číslo – jeho hodnota závisí na tom, jakou rovinou bodem vedeme řez. Pro úplný popis napjatosti v bodě proto kolem něj vytkneme nekonečně malý hranol (krychličku) s hranami rovnoběžnými se souřadnicovými osami , , a vyšetřujeme napětí na jeho stěnách (Obr. 2).
Obr. 2: Označování složek napětí.
Na každé stěně působí jedno normálové napětí (kolmo ke stěně) a dvě smyková napětí (v rovině stěny, ve směrech zbývajících dvou os). Označení se řídí těmito pravidly:
- – normálové napětí na stěně kolmé k ose . Jediný index postačuje, protože směr napětí a normála stěny jsou totožné.
- – smykové napětí na stěně kolmé k ose (první index), působící ve směru osy (druhý index). První index tedy udává polohu stěny, druhý směr působení.
Znaménková konvence: normálové napětí je kladné, směřuje-li ven ze stěny, tj. tahové. Tlakové napětí je záporné. Tato konvence je v teorii pružnosti obecně užívána a odpovídá konvenci pro normálovou sílu ze stavební mechaniky.
Celkem tedy máme 3 normálová napětí (, , ) a 6 smykových (, , , , , ), tj. devět složek. V následujícím odstavci ukážeme, že tento počet lze snížit.
Věta o vzájemnosti smykových napětí
Elementární hranol je vytknut z tělesa, které je v rovnováze, musí proto být v rovnováze i sám – včetně rovnováhy momentové. Sestavme momentovou podmínku k ose procházející těžištěm hranolu (Obr. 3). Normálová napětí na protilehlých stěnách působí v téže přímce a jejich momenty se ruší; smyková napětí a jsou s osou rovnoběžná a moment k ní nedávají. Zbývají pouze dvojice napětí a :
-
Z momentové podmínky k ose vyplývá
Interpretace rovnice: součin je síla (napětí násobené plochou stěny kolmé k ose ); násobením ramenem vzniká moment. Druhý člen je sestaven obdobně pro kolmou stěnu. Po vykrácení společného součinu zůstává rovnost obou napětí.
-
pro ostatní smyková napětí platí analogicky
-
napjatost v bodě tělesa lze tedy popsat 6 nezávislými složkami napětí:
Obr. 3: Věta o vzájemnosti smykových napětí.
Fyzikální obsah věty: smykové napětí nikdy nepůsobí osamoceně v jedné rovině; na rovině k ní kolmé vždy působí stejně velké smykové napětí. Při zakreslování smykových napětí na elementární hranol musí šipky na sousedních stěnách směřovat buď obě ke společné hraně, nebo obě od ní. Toto pravidlo bude užitečné při výkladu smyku za ohybu a kroucení.
K zapamatování: Napjatost v bodě je jednoznačně určena šesti složkami . Pořadí indexů u smykových napětí je vzhledem k větě o vzájemnosti nepodstatné.
Integrální vztah mezi napětím a vnitřními silami
Nyní propojíme napětí s vnitřními silami známými ze stavební mechaniky. Uvažujme prut, jehož střednice je totožná s osou , s průřezem o ploše ležícím v rovině . Na každou elementární plošku průřezu působí síly , a (Obr. 4, pravá část). Vnitřní síly jsou výslednicemi těchto elementárních sil – získáme je integrací přes celou plochu průřezu:
Vztahy mezi vnitřními silami a napětími
Obr. 4: Napětí a vnitřní síly.
Slovní vyjádření jednotlivých vztahů:
- Normálová síla je součtem všech normálových napětí po průřezu.
- Posouvající síly , jsou součty smykových napětí v příslušném směru.
- Kroutící moment je vyvolán smykovými napětími působícími na rameni od střednice prutu – otáčejí průřezem kolem osy .
- Ohybové momenty , jsou vyvolány normálovými napětími působícími na rameni od těžištních os. Je-li napětí při jednom okraji průřezu tahové a při druhém tlakové, jejich výslednicí je moment. Záporné znaménko u vyplývá z orientace souřadnicové soustavy.
Uvedené vztahy tvoří spojnici mezi předměty: stavební mechanika poskytuje , , ; pružnost z nich – za pomoci předpokladů o rozdělení napětí po průřezu – určí a v každém bodě. Pro tah a tlak tento postup provedeme v závěru přednášky, pro ohyb, smyk a kroucení v přednáškách následujících.
Deformace
Napětí popisuje silovou stránku problému, deformace stránku geometrickou. Zatížené těleso mění tvar: jeho body se posouvají, vzdálenosti mezi nimi se mění a původně pravé úhly se zkosí. Podobně jako u napětí potřebujeme popis v bodě, nezávislý na rozměrech tělesa; pracujeme proto s poměrnými (relativními, bezrozměrnými) deformacemi.
Na povrchu tělesa uvažujme malý obdélník o stranách a (Obr. 5). Po zatížení se obdélník posune (bod A se přemístí o ve směru a o ve směru ), jeho strany se prodlouží na , a jeho úhly se zkosí.
Poměrné délkové a úhlové deformace
-
Poměrná prodloužení (zkrácení) např.:
-
poměrné zkosení např.:
-
stav deformace v bodě tělesa lze tedy popsat 6 nezávislými složkami deformace:
Obr. 5: Poměrné deformace (délkové).
Obr. 6: Poměrné deformace (úhlové).
Poměrné prodloužení (epsilon) je podíl změny délky a původní délky. Tyč délky 2 m, která se prodlouží o 1 mm, má . Jde o bezrozměrnou veličinu; u oceli v pružné oblasti nabývá hodnot řádu desetin promile až jednoho promile, u betonu při drcení přibližně 3,5 ‰. Kladné odpovídá prodloužení, záporné zkrácení – ve shodě se znaménkovou konvencí napětí.
Poměrné zkosení (gama) vyjadřuje změnu původně pravého úhlu mezi stranami obdélníku (Obr. 6). Před deformací činil úhel 90°, po deformaci ; součet je zkosení. Vyjadřuje se v radiánech; vzhledem k předpokladu malých deformací jde opět o malé bezrozměrné číslo. Indexy mají stejný význam jako u : je zkosení v rovině a platí .
Povšimněme si formální shody s napětím: třem složkám odpovídají tři složky , třem složkám tři složky . Šest složek napětí a šest složek deformace zbývá vzájemně provázat – tuto vazbu zprostředkovávají vlastnosti materiálu.
Lineárně pružný materiál: Hookův zákon
Napětí a deformace byly dosud zavedeny nezávisle na sobě. Ve skutečnosti spolu souvisejí prostřednictvím vlastností materiálu: totéž napětí vyvolá v pryži velkou deformaci, v oceli malou. Pro lineárně pružný materiál je tato závislost nejjednodušší možná – přímá úměrnost. Poprvé ji na pružinách popsal Robert Hooke v 17. století, odtud název Hookův zákon.
-
Hookův zákon v tahu a tlaku
-
kde je Youngův modul pružnosti a je Poissonův součinitel
-
Hookův zákon ve smyku
-
kde je modul pružnosti ve smyku:
Obr. 7: Hookův zákon v tahu a tlaku.
Obr. 8: Hookův zákon ve smyku.
Modul pružnosti (Youngův modul) je směrnicí přímky v pracovním diagramu – (Obr. 7, ). Vyjadřuje tuhost materiálu: čím větší , tím menší deformace při daném napětí. Protože je bezrozměrné, má rozměr napětí. Orientační hodnoty pro běžné materiály:
| materiál | [GPa] | [–] |
|---|---|---|
| ocel | 210 | 0,3 |
| beton | 25–35 | 0,2 |
| dřevo (ve směru vláken) | 10–12 | – |
| hliník | 70 | 0,33 |
| pryž | ≈ 0,01–0,1 | ≈ 0,5 |
Upozorňujeme na častou záměnu pojmů: modul pružnosti není pevnost. Sklo má modul pružnosti srovnatelný s hliníkem, a přece se snadno poruší. charakterizuje tuhost materiálu, nikoli jeho odolnost proti porušení.
Poissonův součinitel (ný) popisuje příčnou deformaci doprovázející deformaci podélnou: tažený prvek se současně zužuje, tlačený rozšiřuje. Podélné poměrné prodloužení je doprovázeno příčným poměrným zkrácením ; záporné znaménko vyjadřuje opačný smysl příčné deformace. Hodnota by odpovídala materiálu, který při natažení nemění příčný rozměr (blíží se tomu korek), hodnota materiálu, který nemění objem (pryž, kapaliny). Konstrukční materiály leží mezi těmito mezemi.
Modul pružnosti ve smyku má pro smyk stejný význam jako pro tah – je směrnicí přímky v diagramu – (Obr. 8). Nejde o nezávislou materiálovou konstantu: u izotropního materiálu je jednoznačně určen hodnotami a . Pro ocel vychází GPa. Odvození vztahu přesahuje rámec první přednášky; podstatné je, že izotropní lineárně pružný materiál je úplně popsán dvěma nezávislými konstantami.
K zapamatování: , , příčné podélné. Pro ocel GPa, .
Deformace od změny teploty
Těleso se deformuje i bez působení zatížení, změní-li se jeho teplota. Zahřeje-li se elementární hranol o , roztáhne se rovnoměrně ve všech třech směrech; jeho úhly se přitom nezmění (Obr. 9).
- kde je součinitel tepelné roztažnosti , resp.
- není-li deformaci bráněno, nevzniká v tělese napětí
Obr. 9: Deformace od změny teploty.
Pro ocel i beton je , tj. přibližně 0,012 mm na 1 m délky a 1 °C. Hodnota se může jevit zanedbatelná, avšak ocelový most délky 30 m při rozdílu teplot mezi létem a zimou 60 °C změní délku o mm. Z tohoto důvodu se mosty opatřují dilatačními závěry a dlouhé budovy dilatačními spárami. Shoda součinitele oceli a betonu je zároveň jednou z podmínek, které umožňují spolupůsobení obou materiálů v železobetonu.
Poslední odrážka je zásadní: volná teplotní deformace napětí nevyvolává. Prut volně položený na podložce se při ohřevu prodlouží, aniž by v něm vzniklo napětí. Napětí vzniká teprve tehdy, je-li prodloužení bráněno – prut vetknutý na obou koncích se prodloužit nemůže a vzniká v něm tlakové napětí. K této otázce se vrátíme u staticky neurčitých úloh.
Tah & tlak
Prostý tah a tlak je nejjednodušším případem namáhání prutu a zároveň modelovou úlohou, na níž poprvé projdeme celý postup výpočtu: vnitřní síla → napětí → přetvoření → posun. Tahem nebo tlakem jsou namáhána táhla, závěsy, lana, sloupy a pruty příhradových konstrukcí.
-
jediná nenulová vnitřní síla je normálová síla
- … tah
- … tlak
Podmínkou prostého tahu či tlaku je, aby zatížení působilo v ose prutu, tj. v těžišti průřezu. Působí-li síla mimo těžiště, vzniká kromě normálové síly též ohybový moment a jde o mimostředný tah či tlak, který bude předmětem pozdějších přednášek.
- předpoklady:
-
tzv. Bernoulliova hypotéza: průřezy jsou rovinné a kolmé ke střednici před i po deformaci
-
podélná vlákna na sebe vzájemně netlačí
-
Bernoulliovu hypotézu si lze představit na pryžovém pásku s vyznačenými příčnými čarami: po natažení zůstávají čáry rovné a kolmé k ose, pouze se od sebe vzdálí. Průřezy se tedy nezkosí, proto , a podle Hookova zákona ve smyku je pak . Prut si dále můžeme představit jako svazek podélných vláken, z nichž každé se prodlužuje nezávisle a na sousední vlákna nepůsobí – proto . Ze šesti složek napětí tak zůstává jediná, ; hovoříme o jednoosé napjatosti.
Napětí
Vyjdeme z integrálního vztahu . Z Bernoulliovy hypotézy plyne, že všechna vlákna se prodlouží stejně, tj. je po průřezu konstantní. Z Hookova zákona pro homogenní materiál je pak konstantní i . Konstantu lze z integrálu vytknout a integrál je roven ploše průřezu :
Napětí (po výšce průřezu rovnoměrné)
Jde o základní vztah pro napětí při prostém tahu a tlaku. Je znám již ze středoškolské fyziky; nyní však známe i předpoklady, na nichž je založen. Neplatí v místech, kde je rovnoměrné rozdělení napětí porušeno: v bezprostřední blízkosti působiště osamělé síly, u otvorů, vrubů a náhlých změn průřezu. V těchto místech napětí lokálně vzrůstá (tzv. koncentrace napětí); v dostatečné vzdálenosti od poruchy se rozdělení opět vyrovná (Saint-Venantův princip) a vztah platí.
Příklad: Táhlo z kruhové oceli průměru 20 mm přenáší tahovou sílu 60 kN. , . Pro ocel S235 (mez kluzu 235 MPa) zůstává táhlo v pružné oblasti.
Přetvoření
- Předpoklady:
- neexistují poruchy napjatosti
- vlastní tíha je samostatný zatěžovací stav
- prut je přímý a (nedochází ke ztrátě stability)
První předpoklad odpovídá výše uvedenému požadavku dostatečné vzdálenosti od vrubů a působišť sil. Druhý předpoklad souvisí s tím, že vlastní tíha vyvolává normálovou sílu proměnnou po délce prutu (svisle zavěšený prut je u závěsu namáhán více než u volného konce); řešíme ji proto odděleně a výsledky sčítáme podle principu superpozice. Třetí předpoklad se týká tlaku: štíhlý tlačený prut může vybočit ze své osy dříve, než napětí dosáhne pevnosti materiálu – jde o vzpěr (ztrátu stability), samostatnou kapitolu závěru semestru. Zde předpokládáme, že k němu nedochází.
Deformace (po výšce průřezu rovnoměrné) pro lin. pružný materiál
První z uvedených vztahů je základním vztahem pro přetvoření při prostém tahu a tlaku – jde o Hookův zákon aplikovaný na jedinou nenulovou složku napětí. Se znalostí lze přímo psát .
-
poměrné přetvoření je způsobeno i teplotním namáháním
-
teplota u staticky určité konstrukce způsobuje deformaci a u staticky neurčité napjatost
Celkové přetvoření vlákna je součtem přetvoření mechanického a teplotního: . Poslední odrážka shrnuje poznatek z kapitoly o teplotě: staticky určitý prut (například na jednom konci vetknutý, na druhém volný) se při ohřevu prodlouží a napětí v něm nevznikne. Staticky neurčitý prut (vetknutý na obou koncích) se prodloužit nemůže; teplotní prodloužení musí být přesně vyrovnáno mechanickým stlačením, , a v prutu vzniká tlakové napětí . Pro ocel a ohřev o 40 °C vychází MPa, tj. téměř polovina meze kluzu, a to bez působení jakékoli vnější síly. Teplota je proto u staticky neurčitých konstrukcí zatížením, které nelze zanedbat.
Posuny
Závěrečným krokem je přechod od poměrné deformace (lokální veličiny v bodě) k posunu (globální veličině udávající, o kolik se přemístí konec prutu). Poměrné přetvoření je derivací posunu podle souřadnice – jde o definici zapsanou pomocí diferenciálů. Posun proto získáme integrací:
Konst. se určí z podepření. Je-li začátek prutu délky , , pak
( ozn. osovou tuhost)
Integrační konstanta představuje posun v místě ; ve vetknutí je nulový, a proto v nejběžnějším případě . Jsou-li , i po délce prutu konstantní, přechází integrál v součin a dostáváme základní vztah pro prodloužení prutu – spolu s a nejdůležitější výsledek této přednášky.
Vztah lze interpretovat po jednotlivých veličinách: prodloužení roste se silou a s délkou prutu (prut dvojnásobné délky se prodlouží dvojnásobně) a klesá s tuhostí materiálu a s plochou průřezu. Součin se nazývá osová tuhost a má význam tuhosti pružiny: – síla je úměrná prodloužení a konstantou úměrnosti je . Tato interpretace bude východiskem deformační metody.
- dále platí: ; ; v příčném směru:
Tři rozšíření pro praxi:
- Prut složený z úseků s různými hodnotami , nebo (například odstupňovaný sloup nebo prut zatížený několika silami): celkové prodloužení je součtem prodloužení jednotlivých úseků (princip superpozice).
- Teplotní prodloužení celého prutu: – viz příklad mostu výše.
- Změna příčného rozměru : určí se prostřednictvím Poissonova součinitele. U taženého prutu je záporná (zúžení), u tlačeného kladná (rozšíření – pozorovatelné například u betonové krychle při zkoušce pevnosti v tlaku).
Příklad: Ocelové táhlo z předchozího příkladu ( kN, ) má délku 3 m. . Poměrné přetvoření , v souladu s . Průměr táhla se zmenší o mm – hodnota zanedbatelná, avšak měřitelná.
K zapamatování – postup výpočtu při tahu a tlaku: (ze stavební mechaniky) → → → . Tento postup – vnitřní síla, napětí, přetvoření, posun – se bude opakovat i u ohybu a kroucení, pouze s jinými průřezovými charakteristikami než .
Použitá literatura
- ŠMIŘÁK, Svatopluk. Pružnost a plasticita I: pro distanční studium. Vyd. 3. Učební texty vysokých škol (Vysoké učení technické v Brně). Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2006. ISBN 80–7204–468–0.
-
Kontinuum je spojité prostředí, které lze popsat spojitými funkcemi. ↩